Narušitel - napsal Tomáš Vejmelka

Tak to už se asi zbláznili! Já jim tady ten harampádím přeplněný dlážděný plácek, kterému říkají dvorek, už pět let poctivě hlídám víceméně jen za stravu a oni mě takhle vypečou! Denně vstávám ve čtyři ráno, svědomitě kontroluju, jestli jsou zavřené dveře do dílny, jestli nejsou myši v hromadě prken pod schody nebo kuny v odřezcích pod ponkem, mrknu na kola pod pergolou a pod plachtu od motorky, prostě se snažím a tohle mám místo vděku? Fakt si domů přinesli kocoura? Kdyby to bylo třeba prasátko, to by se dalo přežít, ale úhlavního nepřítele?
Měl jsem za to, že jsem jim to naznačil dost jasně. Přece vždycky, když mě pustí ven na ulici tou novou bránou, kterou už nepodlezu, tak sprintuju záhonky nezáhonky, levandule nelevandule až ke čtvrtým sousedům a dělám, jako že chci prohnat tu černou kočku, kterou jsem u nich před třemi lety viděl. Prostě nemám kočky rád, to je snad jasný! A teď se mám dělit o těch mých ubohých deset krát deset metrů s nějakým zrzavým individuem? Tak to ani náhodou!
I kdyby se na hlavu stavěli, k sobě na pohovku ho teda nepustím. Ta je moje. Ať jde naproti do mojí boudy. Já v ní rozhodně spát nebudu, to už by konečně mohli pochopit. Je v ní sice tepleji než na gauči pod pergolou, ale nemá výhled do domu skrz francouzské okno.
Počkat, vevnitř se něco děje. Cítím kost. Ta bude moje. Dobrá, pro tentokrát jim odpouštím. Ale toho kocoura pustím maximálně na kraj. Zbytek pohovky je můj.