Je příjemné nedělní odpoledne. Příslib léta ve vzduchu. Už to nevydržím. Trvá to moc dlouho. Bez ohledu na následky vyběhnu ven.
Nikde nikdo není. Tam, kde dříve pobíhaly děti a posedávaly důchodkyně s pejsky, je pusto a prázdno. Trochu mi zatrne. Znovu jsem porušila nařízení zvlášť závažným způsobem. Nejsem si jistá, kolik už mám trestných bodů. Pokud mě přistihnou, bude možná tenhle krátký výlet na dlouho dobu mým posledním. Nad parkem prolétá monitorovací dron. Přikrčím se a snažím se splynout s keřem poblíž. Sledovací čip jsem si nechala vyříznout už dávno. Stálo mě dost peněz najít někoho, kdo je schopen napojit ho na simulátor, aby to vypadalo, že je stále umístěn v mém těle.
Většinou vycházím ven v noci. Ale dnes už jsem to nemohla vydržet. Potřebovala jsem cítit slunce na své kůži, dýchat vzduch a slyšet ptáky. Potřebovala jsem prostě ven. Najednou se zarazím. Na lavičce v parku někdo sedí. Pud sebezáchovy mi velí utéct, ale nakonec to neudělám. Tak dlouho jsem nemluvila s živým člověkem… Celý náš život se teď odehrává on-line. Lidé se bojí stále víc a málokdo je ochoten riskovat osobní setkání.
Jdu velmi pomalu a obezřetně blíž. Může to být také léčka. Může to být někdo z POH. Dobrovolné Pomocné ochranné hlídky fungují už dlouho a jsou agresivnější než represivní složky státu. POH nikdy neukecáte. Jsou plné frustrovaných jedinců, kteří si tak ukájejí svou touhu po moci.
Na lavičce sedí stará shrbená žena. Zvedne hlavu a usměje se na mě. Nevypadá jako POH. Rukou mi pokyne vedle sebe. Chvíli váhám, ale pak se k ní posadím.
Ticho mezi námi přeruší ona: „Je nezvyklé někoho venku potkat. Vy se nebojíte?“
Když mluví, dívá se před sebe, ne na mě.
Nadechnu se k běžné společenské odpovědi, ale pak si uvědomím, že tu možnost mluvit s živým člověkem už možná zase dlouho nebudu mít. Nechci ji promarnit prázdnými slovy. Zavřu oči a ponořím se dovnitř. Necítím strach, spíš prázdnotu a smutek. Nad tím, jak snadno jsem si nechala ukrást svůj život.
Podívám se na ženu vedle sebe: „Ne. Nebojím se. Jsem smutná.“ Najednou k ní prostě natáhnu ruku. Už dlouho jsem nikoho za ruku nedržela.
Aniž by se na mě podívala, žena tiše řekne: „Víte, co teď děláte? Fyzický kontakt je jedno z nejtěžších porušení nařízení. Trestem za něj je deportace.“
Chvíli mlčím, než odpovím: „Já vím.“
Žena pootočí hlavu směrem ke mně. Ještě pořád se na mě nedívá, jen natáhne ruku: „Vážně chcete riskovat?“
Dívám se na její ruku. Je vrásčitá, klouby prstů jsou zvětšené a na hřbetu vystupují modré žíly. Vzpomenu si na svou babičku. Uchopím nabízenou ruku a jemně ji stisknu. Ona udělá totéž a moje tělo zaplaví zvláštní pocit. Neumím ani říct, co to je. Vím, že ho znám, ale dlouho jsem se takhle necítila.
Zvědavě se na ženu podívám a snažím se jí pohlédnout do tváře. Chtěla bych se jí podívat do očí. Chtěla bych vědět, kdo je.
Zdá se, že mi čte myšlenky: „Vy byste moc ráda věděla, kdo jsem. Nevím, zda je to rozumné. Lidé se mě bojí. Vyhýbají se mi. Když zjistíte, kdo jsem, už nic ve vašem životě nebude jako dřív.“
„Nic je to, co žiju. Tady už nikdo žádný život nemá. Jen přežíváme.“ Zarazím se, co jsem právě řekla nahlas. Zakázané slovo. Dokonce tři. Další porušení nařízení. Slovo život a všechna ostatní, která jsou od něj odvozená, jsou zakázaná. Vyvolávaly nevhodné a pobuřující představy a byly nahrazeny slovem existence. Na chvíli zaváhám, zda žena přece jen není, POH. Vyslovila slovo život jako první.
„Nejsem POH,“ řekne. Trhnu sebou. Vážně mi čte myšlenky!
„Můžete se mi podívat do očí, ale nemusíte,“ pokračuje. „Z očí se toho dá hodně vyčíst. Ale znovu vás upozorňuji: když se dozvíte, kdo jsem, všechno se změní. Vy budete moci všechno změnit.“
Rozhoduji se rychle, nemám co ztratit: „Chci to vědět.“
Podívá se mi do očí. Jsou zvláštní, vtahují mě někam dovnitř. Uvědomuji si, že stisk její ruky je pevnější. A najednou jsem někde jinde. Na pouti. V jedné ruce držím cukrovou vatu a v té druhé svírám babiččinu ruku. Obraz se promění. Teď spolu sedíme u stolu. Už nejsem malá holka a babička zestárla.
Znovu střih. Babička leží v posteli. Držím ji za ruku. Pláču, vím, že pro ni už nikdo nemůže nic udělat.
Usmívá se na mě: „Neplač, děvenko moje. Smrt je přirozeným vyústěním života. Dělá místo pro nový život.“
Položí svou ruku na mé těhotné břicho. Pod jejím dotekem se zavlní a ona se znovu usměje: „Tak je to v pořádku. Bez smrti by žádný život nebyl.“
Jsem zpátky v parku. Už vím, kdo je ta žena, kterou držím za ruku. Najednou už mi nepřipadá ani tak shrbená, ani tak stará. Najednou vím, co mám udělat. Vyslovit to slovo. To, které všechno změní. To, které vytváří prostor pro život. To, za které hrozí nejvyšší trest. Eliminace existence.
Usměju se na ni a řeknu: „Vy jste Smrt. Ráda vás poznávám.“
