Nejprve jsem to ignorovala. Občas se to zastaví, ale potom to zase začne. Je to nepříjemné, trochu to škrábe. Ve tmě ale nic nevidím.
Jsem každou chvíli nervóznější. Rozhlížím se kolem sebe, nemá to ale vůbec žádnou cenu. Mám to někde na noze. Je to drobné.
Už mi vážně dochází představivost. Co by to tak mohlo být?
Čekám aspoň na slabý záblesk světla. Dlouho nic, pak se konečně dočkám. Za oknem projelo auto a jeho světla na chviličku rozsvítila pokoj. Vidím něco malého a chlupatého. Leknu se, cuknu a setřesu to. A ráno jsem měla nad hlavou novou pavučinu.
Byl to pavouk, nebo ne? To už se asi nedozvíme.
