Snad už jsi konečně usnul. Slyšíš tlumené našlapování, jako by se blížila potemnělou chodbou. Snad tě nechce vzbudit. Její chodila bubnují do šrafovaného koberce. Odhání dozvuky nočních můr.
Tak se přece vrátila.
Nemusí se usmívat, klidně ať křičí, rve rozhořčením vlasy, trhá památeční povlečení na nekonečné cáry. Stačí, aby tu byla, držela děti v náručí a zaplnila prázdnou místnost klidně i nenávistí.
S námahou rozlepíš upocené oči. Ne, jsi tu sám. To jen za sklíčenými závěsy padá déšť. Letní bouřka mizí do neznáma. Nebo už přišlo první zimní mrholení?
Oni se vrátí!
Oni se vrátí!
Znovu se zahrabeš pod peřiny, tlačíš si je na oči. Ale všude je příliš světla. Už ani spánek ti nejde předstírat, neustále se převracíš. Nechceš si to přiznat, ale tvoje třesoucí se prsty křičí do světa, že se bojíš.
Oni se vrátí.
Při příchodu z práce jsi spěšně zavřel dveře a schválně jimi třísknul. Nezamkl jsi. Měl jsi hlad. Navečeřet jsi se sám nedokázal. Zůstala jen rozpatlaná omáčka, špinavé nádobí ve dřezu a zbytek v koši. Naznačil jsi. Pochopí, že se už opravdu zlobíš.
Je to snad pár hodin, ale ten štiplavý pach zbytků už tě dohání k šílenství. Doprovází v tvé hlavě pochybnosti, pohání je, utiskuje naději.
Oni se vrátí?
Běžíš do koupelny, z té nejistoty je ti nevolno. Nepomohlo to. Teď už jsi smradem nasáklí také. Sundáš si tričko a mrskneš jím do pračky. Sesune se, dopadne do louže pod umyvadlem. Prádlo se nakupilo. Náhle ti dojde, že si vlastně nejsi jistý, kdy tu byli naposledy? Jaká doba uplynula od tvého příchodu domů?Potácíš se do pokoje a cestou brnkáš o nedopalky cigaret. Prázdné lahve ti ledově stroze hrají marš.
Oni se vrátí…
Padáš zpátky do peřin. A spíš jsi mrtví, než bys žil. Hledáš na nočním stolku jejich fotografii. Není tam, možná si ji také odnesli.
Praštíš hlavou o zeď, zaduní. To jediné ti přináší rozptýlení. Pokračuješ.
Nevzpomínáš si na jejich hlasy, jména ani vrásky v dlaních.
Byli, možná někde jsou a budou, ale bez tebe.
Ty teď už víš.
Víš, že se nikdy nevrátí.
