Jsem v kanceláři jako první. Jdu ke svému stolu, který stojí vlevo pod oknem a pouštím počítač. Než naběhne, mám spoustu času. Jdu ze zvyku ke kalendáři na nástěnce a posouvám rámeček na třicítku. Poslední den měsíce a pro mne i současně posledních let pracovní docházky.
Rozhlížím se po kanceláři, kde jsem strávil uplynulých šest let. Zpočátku se mi tam líbilo, byli jsme s Jirkou sami, stoly naproti sobě, nadohled, ale přesto každý ve svém soukromí. Nedávno tam ale přidali další dva stoly a za nimi sedí další dva lidi. Z nástěnek, kde jsme měli umělecké kalendáře s polonahými dívkami a mapy světa se teď na mě dívají grafy, tabulky a schémata.
Nebude se mi stýskat, to vím jistě. Jirka to při loučení vyjádřil krátce a výstižně: „Ty vole, já ti tak závidím!“
