Majda dnes jede autobusem sama! Vždyť je jí už skoro jedenáct.
Majda vyhlíží číslo 77 a pak nastupuje. Nechává se unášet davem, který ji dostrká až ke sklu řidiče. Majda zvědavě upírá svůj zrak na muže za volantem. Je to urostlý mladík. Má krásný profil a jemně pootevřená ústa. Majdě připomíná loutku prince, kterého dostala předloni od Ježíška. Ano, toho prince, kterého už dva roky miluje. Jenže tenhle je opravdový, z masa a kostí! Majdě se rozbušilo srdce a lehce zrudly tváře. Panečku, řidič, to je něco! Jak pozorně sleduje cestu a jak pevně drží volant. Majda si představuje, že ji ty jeho chlapské ruce obejmou a pohladí. Cítí horko a nezvyklé jakoby lechtání v podbřišku.
Řidič asi postřehl Majdin zájem a nervózně si prohrábne vlasy. Pojedu s ním až na konečnou, myslí si Majda. Třeba se mu taky líbím. Třeba mu zrovna bude končit směna. A třeba se zeptá, jak se jmenuju a sám se představí. A třeba mi pak podá svoji velkou ruku. Bude z ní cítit laskavé teplo a bezpečí. Pohlédneme si do očí. Dotkne se mých vlasů a pak mě jemně zdvihne. Naše rty se budou pomalu přibližovat a až ucítím jeho dech na své tváři, přimhouřím oči...
V tom se na Majdu její princ otočí: „Holčičko, stoupni si jinam, nevidím do křižovatky!“
