„Spíš?”
„Už ne.”„Stejně jsi nespal.”
„Spal.”
„Dělals, že spíš, ale doopravdy jsi nespal.”
„Co se děje?”
„Nic.”
„Tebe pořád něco žere. Tak to řekni.”
„Stejně bys mě neposlouchal.”
„Poslouchal.”
„Budeš duchem mimo, už tě znám.”
„Tak mluv.”
„Fakt?”
„Jo.”
„Mám pocit, že můj život je ve slepé uličce. Ty mě nemáš rád, děti na mě kašlou, v práci to nesnáším, na chalupu mě jezdit nebaví, já už snad ani nevím, co je to mít sny. Proč nic neříkáš? Spíš?”
„Jo.”
