Plížil se zasmušile pláží a nevšímal si nahých krásek jižního typu. Nahrbená ramena, porostlá bílými chaluhami, byla poznamenána nedostatečnou ochranou před slunečními paprsky a řádně spálená. Zbytky popelavých vlasů mu nostalgicky trčely na všecky strany a bosé popraskané nohy syčely v rozpáleném písku. Síť na dlouhé rukojeti za ním čmárala stopu jak za velikou mušlí.
Náhle stanul a rozsvítil se jak žárovka.Před ním se obrátila na záda nesmírně ohyzdná stařena a věnovala mu krátký, krhavý pohled.
Vypadá jako rybule blbuň, pomyslel si a bezděky se usmál. Baba se koketně zavrtěla v očekávání dalšího pokusu o kontakt. K tomu však nedošlo. Podivný rybář se ploužil dál, kamsi mimo pláž, do skalisek.
Takhle trávil dovolenou už řadu let. Celý rok škudlil a v létě vyjel k moři. Tam žil nuzně a bez nároku na pohodlí či přepych, zcela vzdálen všemu, co lidé u moře hledají. Byl posedlý pouze jedinou ideou. Chytit nebo jen spatřit Rybuli blbuň. Viděl ji na obrázku v časopise Hobby. Byla nakreslena velmi fantasticky a popis okolností, za nichž byla spatřena, byl snad ještě fantastičtější.
Objevila se pouze jednou – 8. 8. 1952 ve 12.35 hodin, asi dvacet metrů od břehu, v hloučku koupajících se dívek. Vyšvihla se asi metr nad hladinu, zbarvila se ostře žlutě a pak zmizela ve vodní tříšti, jako by se rozplynula. Tři z dívek oněměly, u dvou se objevily známky ochrnutí lícního nervu a ostatní dostaly zimnici. Rybule se tak stala přes noc postrachem pláže, přestože nikdo nemohl říct, že by mu nějak přímo ublížila.
...vyplave, vyskočí, zbarví se žlutě a rozplyne se... vyplave, zbarví se žlutě a rozplyne se... vyplave, zbarví se ostře žlutě... žlutě... jako kanár... jako žloutek... jako cibule... rybule...
Je veliká půl metru, z toho třicet centimetrů tvoří tlama. Je šeredná a jedinečně vzácná. Rybule blbuň. Moje rybule. Spatřím ji. Musím ji spatřit. Nic jiného si od života nepřeju. Nic jiného nechci a neočekávám. Budu ji sledovat. Chytím ji. Převezu ve zvláštní nádobě a doma strčím do akvária, které zabírá půl pokoje a které jsem jí postavil už před deseti lety. Bude má. Žiju jen pro ni... brblal si podivný rybář. Sluníčko pálilo a pomalu vysávalo lidem z lebek rozvahu a z krve mír a rozehřívalo jim mysl, až klokotala.
Náhle se ozval křik. Z vody se hnal houf lidí a zimničně se přemísťoval přes těla ležících. V několika minutách leželo na pláži jen pár pošlapaných prostěradel.
Nad vodou se chvěl lesk ostře žluté barvy a přecházel do zlatova a mědi. Uhranutý rybář přemohl zimnici i škubání ve tváři a zvolna se blížil ke zjevení. Kdyby v tu chvíli dokázal promluvit, určitě by šeptal něco o rybuli. Ohyzdná žlutá tlama se otevřela a rozchechtala chrochtavým hlasem...
Chvějící se rybář však napřáhl ruku se sítí a prudce mávl.
Chycená rybule se v síti pohodlně uvelebila a nechala se vytáhnout na břeh. Její žluť slábla a slábla, až uhasla úplně. Zůstala po ní jen teple hnědá barva pokožky a modročerné vlasy.
V rybářově síti seděla nádherná dívka s uhrančivě černýma mandlovýma očima a jemným, sladkým obličejem.
Rybář si škytl, zapolykal a pak se rozbrečel jako malý kluk.
„Já chci rybuli,“ štkal, „rybuli blbuň. Jen rybuli.“
Zakryl si oči a plačky se sesypal do písku jako zoufalá hromada žalu.
Dívka pokrčila rameny a odtančila kamsi na nuda pláž.
Lidé se začínali nesměle vracet. Po nebi se přehnalo pár mráčků a na břehu už nebylo nic podezřelého. Jen zhroucený rybář s prázdnou sítí, kterého museli odvést do stínu.
Měl pořádný úpal.
