Čůrky potu kreslily cestičky po nátělníku, který se mu nepříjemně lepil na široká, lesklá ramena. Slunce pálilo. Nohy se bořily do písku. Křup, křup. Ten zvuk ho doháněl k šílenství.
„Zatracená poušť,“ odplivl si.Porouchanou buginu nechal míle za sebou. V žilách pumpující vztek. „Zatracenej Afričan.“
Levá, pravá, levá, pravá. Nemá to konce. Všude jenom písek.
Ne. Rudá skvrna. Myslel si, že blouzní. Mžoural do dálky.
„Brý den, pane!“ Jasně, blouzní.
„Tak nebuďte morous, jmenují se Ludvík, k vašim službám,“ řekl červený mužík.
„Vašek,“ zamumlal. Absurdita té situace v něm probudila dávno zapomenutý smích.
„Vypadáte docela ztracenej, co byste řek na takový menší svezení,“ pokynul rukou a vedle něj se objevila helikoptéra.
„Ale nebude to zadarmo…“
