Strýček Thierry opět přijel - napsala Vendula Beaujouan Langová

Dorážím na rodinnou oslavu s menším zpožděním a tak zábava je již v plném proudu. Když se rozhlédnu po sále, mé oko ulpí na člověku, kterého jasně rozpoznám od ostatních účastníků podle jeho uhlazené gestikulace a potutelně slizkého úsměvu. Kdo jiný než strýček Thierry!
Přiblížím se k němu a on mi hned nabízí svou ruku na pozdrav a zdá se, že je spokojen, že mi bude moci povyprávět své nekonečné rodinné historky a blýsknout se svým výjimečným intelektem.
Usadím se u vyhrazeného stolu a k mému rozčarování zjišťuji, že na cedulce vedle mne stojí „Thierry“. Tímto mé nadšení z příjemně stráveného večera opadá. Jediným povzbuzením zůstává, že tu bude v průběhu večera hrát živá hudba a nebude toho moc slyšet.
A již vidím, jak strýček Thierry obchází všechny stoly, každého z příbuzenstva poklepe po rameni a jen tak mimochodem se optá: „Nesedím náhodou vedle tebe?“, přičemž vynechá jakoby omylem náš prostřední stůl. 

Na konci své pouti však své místo nalezne a usadí se s vervou vedle mne.
Zřejmě vypil pár sklenek šampaňského na úvod a jeho výřečnost je pěkně nastartovaná. Nasadím tedy na začátek náročné téma historie francouzského kolonialismu v Magrebu a získání tuniské samostatnosti.
„V jaké době byl vlastně tvůj otec angažován v armádě na tuniské základně?“ pokládám zvídavou otázku.
„V Tunisku byl od roku....hmm, zůstal tam do útoku na základnu v Biskře, kdy byl stažen zpět do Francie,“ začíná se do svých myšlenek trochu zaplétat a hledat vhodná slova. Při jeho obvyklé suverenitě mne to překvapuje, ale je zřejmé, že alkohol je prostředek, který naštěstí jeho horlivost utlumuje. 

Večer plyne v tempu jeho pošramocené elokvence, což mu ovšem nebrání tu a tam zdůraznit své nesporné kvality. 

„Přiletěl jsem z Remeše ultralehkým letadlem, které jsem sám pilotoval,“ pochlubí se.
„Aha, neříkal jsi posledně, že poplatky za dálnici jsou drahé a musíš do Orléansu jezdit v noci po státní silnici?“ pronesu s nadsázkou.
„Ale já jsem členem aeroklubu, tak si letadlo mohu za malý peníz jako bývalý letový dispečer najmout,“ odvětí samolibě, a tak mu radši neodporuji.
V okamžiku, kdy začne hrát hudba, je ve své ráži. Usmívá se na svou dceru Klementýnu, jak to roztáčí v kole a neustále opakuje, že to mají v rodině, že to zdědila po něm. Klementýna tančí do roztrhání, vytáčím to ze všech sil i já, ale strýček Thierry stále sedí na svém místě a pozoruje parket s celou do rytmu se pohupující rodinou. 

Před další hudební sekvencí se usměji a poprosím jej: „Vyzvi Klementýnu, ať konečně spatřím ten váš sehraný tandem!“
Najednou cítím zvrat v jeho suverenitě, jakoby mu docházely síly.
Odpovídá stroze: „Nebudu jí to kazit!“ a odchází se posadit zasmušile na své místo.
Že by nějaké zastírané rodinné neshody v ráji?
Když se po půlnoci loučí a odchází, zašeptá mi náhle do ucha: „Rád jsem tě viděl. Nemohl jsem z tebe spustit oči, jak skvěle tančíš!“
Mám mu to věřit?