„Kurva, to zas byla kosa... Ten kokot se včera dušoval, že přivalí nějaký dříví a že bude přikládat... Jen samý kecy. Ani se tu za celou noc neukázal. A já mu na to zase naletěl. Jsem zkrátka vůl... Kdyby mě aspoň ty haksny daly pokoj. Bolej, kurevsky bolej. Tou zimou je to nějak horší. A prsty přitom už skoro necejtím. No, jak se to vezme, necejtim. Jak se ta kráva blbě ksichtila, když mě musela ve špitálu před tejdnem polejvat vodou. Prej kdo má ten tvůj smrad čuchat, dobytku jeden vožralej... Vona, nána, mně, zrovna mně, říkala dobytku. A co je asi vona, he...? Místo, aby mi s těma nohama něco udělali, aby tak příšerně nebolely, tak mi to jen zafačovali a hnali mě ven, že prej se mám stavit v lékárně pro mastičku. A to si řikaj milosrdný sestry. Ne aby se aspoň zeptaly, kde na to jejich mazání asi tak vezmu?!
Proč já blbec vyhodil ty boty z charity. No jo, jsi holt frajer, že jo. Proč jen se musím pořád tak blbě kasat. Hošani, tyhle škrpály si nechte, na ty vám nejsem zvědavej, a hodil jsem jim je pod nohy. Jo, to jsem udělal. Co bych teď za ně dal... Podrážka je samá díra a přituhuje. Moh bych zkusit ty díry nějak zalepit. Nebo vlastně... hele, tady jsou na hromadě vyhozený letáky. Když to tam dobře nacpu, je to lepší než ponožky.Dobrý, teď už jen zahřát zbytek. Nebyl by tu nějaký kus pořádného žvance? Ten den sice blbě začal, ale mám dneska fakt docela štěstí. Chleba je hned na vrchu, ještě zabalenej v igelitu. To zelený si votřu, a bude dobrej. Heleme se, a vedle je ještě kus sejra, a taky nějaká jabka. Teď už to jenom něčím pořádným zapít.
Paní, neměla byste pár drobných? Neměla? Tak si babo trhni... Neměl byste, prosím pěkně... Nepomohla byste mi laskavě, od rána jsem nic neměl... Ne, rohlíky ani chleba nechci. Ten mám. Stačí mi pár drobných... Uctivě děkuju. Moc jste mi pomohla.
Víno. No konečně. Vychází mně to na jednu krabici. Ne, vlastně na dvě, když teď seberu a vrátím ještě tyhle flašky. Bude mi hej... Bůh asi přece jen existuje. Takhle jsem nehodoval už dlouho. Blbě ten den začal, ale hezky končí.
Já že mám dejchat do tý vaší podělaný trubičky? Jako že jsem podle tebe vožralej? Já? To nevíš, kdo jsem? Jo tak, právě že víš... Hovno víš, abys věděl. Hlídáš tady ten svůj Mathausen. Jo, slyšíš dobře, říkám Mathausen! Tohle nejni charita, to je lágr, abys věděl. Místo abyste člověku pomohli, tak melete něco o tom, kolik toho může vypít. Nechte si to, já na tu vaši ušmudlanou postel kašlu. Já mám, abys věděl, kde bejt...! A vyžebrám si tolik, že se o tom tobě ani nezdá, ty hajzle zasranej...“
„Vstávej, slyšíš, tak vstávej...“
Procitl. Ještě před chvílí ležel pod hromadou chvojí blízko už vyhaslého ohýnku na jíním potaženém jehličí. Chvojí bylo pryč, zima taky. Snažil se usilovně rozpohybovat ještě alkoholem otupělý mozek. Rozpomenul se, že naposledy poslal toho nafoukance z noclehárny do hajzlu. Byl to on, kdo to na něj mluvil?
Posadil se. Kolem se rozprostírala krajina zalitá sluncem. Připomenulo mu to prázdniny u babičky. Bylo to sice dávno, ale teď měl silný pocit, že sem přijel před chvilkou.
Postavil se. Nohy ho kupodivu vůbec nebolely. Před ním se dokořán rozevíraly dveře. Udělal dva kroky a s obavami nahlédl dovnitř. Byly tam hromady teplých peřin, stoly se prohýbaly pod vybranými lahůdkami a pak tam bylo ještě něco nepředstavitelného, nádherného: stohy a stohy lahví s tím nejvybranějším vínem...
Druhý den ráno se ve dveřích kurátorky pro dospělé objevil uniformovaný policista. „Tak máte zase o jednoho klienta míň. Našel ho v tom lesíku pán, když venčil psa. Už se mu nedalo pomoci.“
