Klapavé dunivé zvuky v pravidelných intervalech rezonují chladnou, opuštěnou chodbou. Ustaraný, celobíle oděný muž středního věku s viditelně hlubokými vráskami v obličeji se rychle přibližuje a já vím, že jsem jeho jedinou zastávkou.
Zatím nic neříká.
Jeho těžké podrážky mluví za něj, a to mě dělá ještě nervóznějším. Poslední klap, klap. Srdce jako by se zastavilo v hrdle; rozmluva je nevyhnutelná. Stačí tři obyčejná slova a bude konec.
Odevzdaně pohlédnu do pronikavých očí lékaře ve snaze najít odpověď dřív, než otevře ústa, protože jej nechci zatížit rolí posla špatných zpráv. Než však prolomím onu pomyslnou bariéru, která mě drží ve spárech chvilkové nevědomosti, je pozdě.
„Je mi líto,” vyřčená trojice sklouzne z vrchu přímo do mých zvukovodů. „Vaše maminka to nezvládla,” pronese nacvičeným monotónním hlasem bez známky citovosti.
Bez dechu se svezu po nepohodlném sedátku níž. Za zavřenými víčky si vybavuji její vřelý obličej a již více neposlouchám doktorova slova.
