Za oknem pršelo, a tak se ani jednomu z nich nechtělo vystoupit. Ona mlčela a on se ani nepokoušel cokoliv říct. Na žádné velké mluvení nikdy nebyl. Jen tak seděl a díval se před sebe. Občas se na ni pokradmu podíval, na její hezkou tvář, která teď byla stažená smutkem. Když měl pocit, že ho nevnímá, dovolil si pohled i na křivky jejích prsou, která se rýsovala pod upnutým svetrem.
Potily se mu ruce. Okna se zatím pomalu rosila jejich těžkým dechem. Vždy, když se na ni díval, viděl vše pěkné, co spolu prožili. „Co na mně máš rád?“ zeptala se ho zničehonic.
Takovou otázku nečekal; myslel si, že skrývá to, co k ní cítí. Chytila ho za ruku. Ucukl, ale ona ho držela pevně.
„Vím, jak se na mě díváš, když za vámi přijdu do dílny.“
Chtěl říct něco smysluplného, ale místo toho se k ní rychle naklonil a políbil ji. Polibek opětovala, ale zároveň zvedla ruce a položila mu je na hruď, jako by se od něj chtěla odstrčit. Cítil v ní napětí a zároveň svoji nejistotu. Oba začali dýchat rychleji a z nejistých polibků se stal vášnivý kolotoč. Přitáhla si jeho hlavu a přelezla ze svého sedadla na jeho klín. Ruce mu položila na prsa, kde ucítila jeho bušící srdce. Prohnula se v zádech a svlékla si svetr, pod kterým měla jen černou krajkovou podprsenku. Znovu ho políbila a ucítila tlak v jeho kalhotách.
