Vylétla vrána na vysoký strom. V zobáku svírala pevně krajíc chleba, který jí zbyl od polední pauzy, a těšila se, jak si v konečně v klidu na svačince pochutná.
Vzduch rozčeřilo plácnutí mocných křídel. Na sousední větvi přistál mohutný havran. Šéf.„Nemáš být ještě v práci?“ zakrákoral výhružně. „Pokud je mi známo, milá dámo, tak pracovní doba končí až za čtvrt hodiny! Neděláš si z toho náhodou holubník?“
Vráně zaskočilo a v očkách se jí zatmělo. Ji, jindy tak pracovitou, pokornou, přesčasy si nenárokující a věčně zobák držící, teď zčistajasna posedl nějaký ďáblík a rozum jí zatemnil.
„Nech si ty řeči, dědku,“ zakrákorala hlasitě a krajíc jí přitom spadl na zem. „Mně vyčítáš pitomých patnáct minut, ale že ty si nejmíň třikrát týdně chodíš v pracovní době na golf, to je podle tebe v pořádku, že jo? Ví to o tobě všichni. Rozumíš, všichni! Jen se tě bojí, starochu jeden zaslepenej!“ hulákala.
Havran na chvilku zcepeněl. To, že mu teď vyčetla pracovní nedostatky před celým lesem, to by možná ještě vydýchal. Ale ona mu řekla „DĚDKU!“ Jemu!
„To sis dovolila moc, ochechule jedna opelichaná,“ zavřeštěl a odletěl.
Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Druhý den vrána obdržela okamžitou výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně a skončila na pracáku. Samozřejmě bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, protože vyletěla na základě paragrafu 55 Zákoníku práce.
Poučení: I když tě šéf kritizuje nespravedlivě, drž zobák, nebo přijdeš o chleba.
