Veselé příběhy (Esence pocitů)

Řetízkáč
Ve vzduchu voněla cukrová vata, blikala pestrobarevná světélka a řinčení kolotočů se mísilo s dětským smíchem a vískáním. Vrásčitý kolotočář zatáhl za páku.
„Pojď, chytnem se a až budeme navrchu, pustíme se!” Popadla mě za ruku a spolu s řetízkáčem jsme stoupali vzhůru. Lidé i stánky byly menší a menší a my nabíraly na otáčkách. Do vlasů mi foukal vítr a nohy legračně a bezvládně klinkaly ve vzduchoprázdnu. Kamarádka se dala do smíchu, jak se snažila udržet sukni v patřičných mezích a zároveň nepustit moji sedačku. Když jsme byly dost vysoko, zakřičela jsem TEĎ!!! a pustila se. V mžiku jsme odlétly od sebe a ze setrvačnosti se točily jako káčy. Břicha nás potom bolela jak od smíchu, tak od popcornu a žluté sodovky, které se začaly drát zpátky na svobodu.
Anežka Nováková

Zadání:
Napište pár řádek, v nichž vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé. Učíme se tzv. literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné musí rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebujeme pěkně hnusného hrdinu...)

Chlap prolhaná
„Co myslíš zlato, nepřibrala jsem?“
„Jistě že ne,“ odpověděl pohotově.
„Opravdu ne? Že ty mi kecáš?“
„Ale…. Ne nekecám.“
„A co ta odmlka?! Tak ty si teda myslíš, že jsem ztloustla?!“
„Já se odmítám o tomhle znovu bavit!“
„Takže si to myslíš!“
„To není fér! Vždycky to obrátíš proti mně!“
„Že se nestydíš mi něco takovýho říct! Dnes můžeš spát na gauči, aby tě ty moje špeky neobtěžovaly!“
Lucie Košinová

Voskovková past

„Už to bude?“
„Ještě ne.“
„Už?“
„Ne, ještě musíš chvíli počkat.“
„A teď?“
„Teď!“
BUM! PRÁSK!
„Himl hergot krucipísek, co to je zase za šťabárny! Kde jste vy dva?! Jen počkejte, až vás chytím, haranti. Tu čistírnu si jednou zaplatíte!“
„Ha, no nekecej! Vypadá to, že naše voskovková past si našla svou oběť. Teď utíkej, než nás taťka chytí!“
Lenka Hájková

David se opíral o zeď, urputně hladil štěně u svých nohou a čekal, až jeho mamka konečně dopovídá se sousedkou. Pes vrtěl ocáskem a plazil jazyk až na zem.
„Ten je váš?” ptala se žena za plotem.
„Oni oba jsou,” odpověděla Davidova mamka s úsměvem.
„Nechceš bombón, zlato?” oslovila sousedka kluka.
David se stydlivě rozzářil: „Já bych chtěl, ale nemůžu.”
„Mamka nedovoluje sladké?”
„Ne, on mi Toník leží na noze, já do něj nechci strkat.”
Štěpánka Mrázková

Zatímco děti kreslily, seděla jsem v koutě a četla knihu.
Za chvíli ke mně přišel synovec a ostýchavě zabrblal: „Nakreslíš mi tříkolku?”
„Proč to napřed nezkusíš sám?” zeptala jsem se ho. „Když to ani nezkusíš, nemůžeš vědět, že to neumíš sám.”
„Když já se bojím, že jí neumím.”
„Zkus to,” přemlouvala jsem ho.
Šel si sednout zpátky ke stolu, chvíli žmoulal roh papíru a pak zopakoval: „Když já se fakt bojím.”
„Čeho, prosimtě?”
„Bojím se, že nakreslím bagra místo tříkolky,” zamumlal.
„Tak musíš nakreslit o jedno kolo míň!”
No, nakonec jsem mu jí přeci jen nakreslila. Jednu tříkolku s bagrovitou radlicí.
Štěpánka Mrázková

Polední slunce, kámen na chodníku a já vidím, jak něco padá k zemi. Nemohla jsem nic říct, jen jsem zírala s otevřenými ústy. V hlavě mi zněla jen jedna věc. Když jsem viděla svoji zmrzlinu dopadnout k zemi. „Mých dvacet korun.“
Julie Schillingová

Jsem na stomatologii a čekám na přijetí u svého zubaře. Ze vzdáleného konce chodby, kde sídlí pediatr, se ozývají srdcervoucí výkřiky. Dítě křičí tak hlasitě a tak dlouho, že to moje nervy nevydrží:
„Pane, co to tam dělají s tím dítětem?!”
„Nic, jen se ho snaží přivést do ordinace,” odpovídá mi muž, sedící vedle mě.
Yassemin Mamyrova

Jednou jela moje rodina navštívit příbuzné. Všichni vešli do vchodu, jen moje matka se zdržela v autě. Mimochodem, předtím jsme je navštívili jen jednou. Když šla po schodech nahoru, spletla si patro a otevřela dveře k úplně cizím lidem (dveře nebyly náhodou zamčeny).
Vešla dovnitř, sundala si boty a šla do kuchyně. Vběhla tam se slovy: „Ach, ach, ach, ty brambory voní krásně!“
Tichá pauza.
Říct, že hosté byli omráčeni, pranic nevystihuje!
Yassemin Mamyrova