Cesta hezky odsýpá, ale protože už mám za sebou několik hodin za volantem a začínám se cítit unavený, předávám řízení Alence.
Koukám bezpředmětně z okna na míjející se stromy a myslím jen na to, jak moc jsem se na tento výlet těšil. Po sice plodné, ale náročné a dlouho trvající práci jsem si už potřeboval odpočinout, od všeho vypnout a jen tak relaxovat. A protože s mojí Alenkou netrávíme moc dovolených v rezortech u moře, vybral jsem Itálii – krásné místo, milí lidé, vynikající jídlo, a ještě lepší víno.Pro Áju to mělo být překvapení k narozeninám, říkám mělo, protože to zase prokoukla. Znovu jsem se utvrdil v tom, že mě zná lépe než já sám sebe. Znáte to, když někoho potkáte a okamžitě si uvědomíte, že to je ten pravý na celý život? Ne každý má to štěstí…
Koukám stále z okna. Jedno překvapení bylo prozrazeno, ale to druhé nemůže ani tušit. Snad. Mám pro ni dárek, takový malý, kulatý, protože vím, že nastala ta správná chvíle.
„Miláčku, na chvilku si zdřímnu,“ říkám. Pomalu se mi únavou zavírají oči a usínám. Celým mým tělem se náhle rozprostře blažený stav. Cítím absolutní svobodu a klid, i ty sebemenší starosti jsou najednou pryč. Myšlení se náhle projasní, je mi teplo a před očima se mi tisícinásobnou rychlostí odehrává celý můj pestrobarevný život. Připadá mi, jako kdybych levitoval v prostoru, když se najednou všechny myšlenky, které mi proletěly před očima, začnou navracet zpět, jako když přetáčíte pozpátku filmový pás.
Rozhostí se úplné ticho a je tma.
Snažím se otevřít oči, jde to ale jen těžko a strašně to bolí. Pomalu rozpoznávám bílou místnost, do které přichází rychlým krokem sestřička v bílém plášti. Přes velké sucho v krku a vyprahlé hlasivky se snažím ze sebe automaticky vysoukat: „Kde je moje Alenka?!“
Sestřičce zesklovatí oči a rozechvěje hlas: „Pane, teď musíte hlavně hodně odpočívat…“
