Obecně můžu potvrdit, že jsem všežravec. Tedy až na výjimky. Nejím plíčka na smetaně, čočku s vajíčkem, kaviár (ten jsem ochutnal jen jednou v životě a stačilo mi to na jeho zbytek) a možná nejím ještě něco, na co si momentálně nevzpomenu. Copak teď, teď mě nikdo do něčeho, co nechci, nenutí, ale když jsem býval malý, otec byl v těchto věcech nesmlouvavý…
„Mě vůbec nezajímá, že ti to nechutná! Sedět budeš a nevstaneš od stolu, dokud to nesníš. Všecko! Rozuměls, co říkám?!“„Hm.“
„Jaký hm? Odpovídej celou větou. Tak rozuměl?“
„Ano, rozuměl.“
„Rozuměl co?“
„Že to sním.“
„No proto. Víš, jak je jídlo drahé? Co by za to jiné děti daly! Dřem se, abysme měli co do huby, a pán se bude ofrňovat! Máma se s tím vaří celé dopoledne a ty se pak v tom budeš jenom rýpat a ohrnovat šňupák? Ne, ne, chlapečku, já si na to počkám. Když to chutná nám, tobě musí taky!“ uzavřel otec a rozložil před očima noviny. „Hlad na tebe,“ ještě zabrblal.
Na talíři nebylo nic jiného než právě mnou nenáviděná plíčka. S každou další lžící jsem byl přesvědčenější, že se pozvracím. Jen abych neblil tady v kuchyni, to by bylo zle ještě větší. Máma z kuchyně radši odešla, asi nechtěla být svědkem fackovací slavnosti, ke které se nejspíše schylovalo. Plíčka na talíři chladla, stávala se ještě odpornějšími, než teplá a já sváděl boj předem prohraný.
„Tak co bude s tím jídlem?! Něco jsme si řekli. Jez, nebo…!“ Otec naznačil rukou, co bude následovat, když vtom se ozvala rána. A hned za ní další a zase a ještě silnější a další. Jako střelba. Prudce vstal a vyřítil se z místnosti.
Tolik radosti…! Okamžitě jsem popadl talíř, bleskem vyklopil jeho obsah do záchodu a spláchl. Teprve pak mě začalo zajímat, kdo střílí.
Vyběhl jsem na dvůr a skrz branku do zahrady. Za cestou, vedoucí kolem našeho plotu, končila linie starých humen. Poslední před nejstarším stromem v dědině. Statný vysokánský topol měl už nejméně tři sta let. Do nosu mě praštil zápach spáleniny, do očí štiplavý dým. Stodola hořela. Plameny šlehaly vysoko, z domnělé střelby se vyklubal praskot žárem pukající břidlicové krytiny. Úlomky létaly daleko a hrozily stejně jako střely. Plameny zachvátily i vzácný letitý topol. Sbíhala se celá ves, naopak stovky pištících myší kličkovaly mezi nohama přihlížejících ve snaze uniknout z hořícího domova. Kvůli nim poskakoval a pištění opětoval dav dětí a žen. Muži se hrnuli hasit. Do toho přijeli hasiči a zapojil se, jako jeden z nich, i můj otec. „Běžte pryč! Běžte dál, je to nebezpečné!“ řval kdosi do davu. Pár lidí během ústupu před žárem a křikem zakoplo o rozmotávané proudnicové hadice a upadlo.
Velké divadlo. Usmíval jsem se. Takové neštěstí! Ale zároveň moje záchrana před plíčky.
Poučení: Všechno zlé je k něčemu – byť malému – dobré.
