Zaprvé si mohu vypůjčit tradiční zápletku nebo nějakou událost z běžného života. Tuto metodu využívali například autoři řeckých tragédií. Kostra příběhu už je prakticky hotová, protože spisovatel ví, co se stane, stačí si z toho vypíchnout jen to nejdůležitější a převyprávět to zajímavým způsobem. Druhý způsob jak postavit příběh je, že mohu vymyslet vyvrcholení příběhu a zpětně napsat začátek. Vymyslet konec, a pak k němu najít cestu. To mi připomnělo metodu, kdy spisovatel nejdříve vymyslí místo činu a až pak si domyslí, co se tam vlastně stalo.
A za třetí mohu vymyslet situaci a nechat postavy aby příběh dál rozvíjeli. Tento způsob používá i Stephan King. Ten vnímá příběh jako něco znovuobjevené v zemi, jako fosilii. Ať je velká nebo malá, snaží se jí vyjmout šetrně, aby fosilii nepoškodil. A právě zápletku vnímá jako sbíječku, která sice fosilii vyndá, ale se značnou škodou. Proto nejdřív vymyslí nepříjemnou situaci, do které své postavy vloží a jen sleduje, jak se z ní snaží vymanit. Nesnaží se postavy zachránit, to by potřeboval sbíječku. Jen čeká, jak se příběh vyvine.
Každá zápletka by měla mít vyvrcholení. To by mělo být smysluplné a přesvědčivé. Proto spisovatel musí objasnit věci, které se jemu můžou zdát zřejmé, ale čtenáři ne. Měli bychom se vyvarovat dlouhých projevů, nadbytečných dějových linek a postav. Abychom neztratili rytmus a taky se nepitvat v nepodstatných detailech.
Zápletku ovlivňují i naše postavy. Musíme věřit, že postava se vyvíjí, míří za svým. Že postava má svoji motivaci, cíl, za kterým půjde stůj co stůj. Když se nám povede vylíčit našeho hrdinu a jeho dramatickou potřebu správným způsobem, bude čtenáři jedno, jestli je jeho motivace nepraktická nebo nemorální. Odpustíme mu i dobře motivovanou vraždu a ještě mu budeme fandit. Zde je důležité myslet na empatii, zda je čtenář schopný vcítit se do jejich pohnutek a snů. Příběh čteme, protože sympatizujeme s hlavním hrdinou, a to nás taky nutí v příběhu pokračovat.
Našeho hrdinu utváříme napříč příběhem, čtenář ví o postavě jen to, co mu řekneme a na to nesmíme zapomínat. Zde tvoří důležitou roli i vedlejší postavy, které hlavního hrdinu pohání dál. Můžou ho ovlivňovat pozitivně i negativně. Náš hrdina může mít i svého antihrdinu, nejlepší příběh se totiž rodí z konfliktu. Když už ale do příběhu zahrneme další důležitou postavu, musíme vědět, co s ní bude dál. Čtenář očekává, že se k ní spisovatel vrátí.
Za zmínku také stojí, že postavy se dělí na plastické a ploché. Ploché postavy jsou často v pohádkách, hloupý Honza například. Ploché postavy se nevyvíjí, jsou stereotypní a mají své hranice. Plastické postavy se vyvíjejí napříč příběhem, jsou reálné a složité. Vývoj, ale musí být zřetelný, podložený, jinak vyvoláme pocit úplně cizí osoby.
