Adam Kvapil je třicetiletý řidič dálkového autobusu na trase Praha – Dubrovník. Tuto trasu jezdí pravidelně už deset let. První zkušenost s autobusem získal díky otci, který si ho už v pěti letech posadil na klín za volant. Od té chvíle tomu Adam naprosto propadl a najezdil tisíce kilometrů.
Při dnešní cestě se mu však stalo něco zvláštního. Na určitém místě dálnice jako by projel nějakou branou do jiného světa, nebo ho pohltil bermudský trojúhelník. Rozdíl byl v tom, že se dopravní prostředek nikam neztratil. Ani cestující si ničeho nevšimli, snad jen menší tlakové vlny, kterou ovšem občas způsobují protijedoucí auta.Na Adama to však mělo zvláštní dopad. Nejdřív měl pocit, že se mu snaží někdo dostat do hlavy, a pak s ním začala dotyčná osoba komunikovat.
„Ahoj, jmenuji se Lilith, jak se dnes máš?“
Adam ztuhl, byl zmatený a mlčel.
„Haló brouku, jsi tam?“
„My se známe?“
„Byla jsem tvá žena v minulém životě. Ty jsi byl římský vojevůdce a měli jsme spolu dceru Evu.“
Od té chvíle navštěvovala Lilith Adamovu mysl pravidelně, vždy na stejném místě. Povídali si o všem možném, později dokonce i o intimních věcech, díky čemuž si Adam dokázal zcela detailně představit její kulatý zadek, velká prsa a dlouhé ruce i nohy.
Vše se vyvíjelo dobře a ani jeden z nich si nepřipouštěl, že by se mohly objevit komplikace.
Když se Lilith na Adama znovu napojila, zdál se nějak zamlklý.
„Ahoj, jak se dnes máš?“
Ticho.
„Děje se něco?“
„Nic.“
„Tak až budeš chtít se mnou mluvit, ozvi se.“
„Myslím, že bychom neměli být ve spojení.“
„Proč myslíš?“
„Jsem do tebe zamilovaný.“
Žádná odpověď. Lilith s Adamem přerušila spojení bez jakéhokoli vysvětlení.
O měsíc později…
Když Adam nabíral další zájezd do Dubrovníku, ocitla se před ním žena, která do puntíku naplňovala jeho představy o Lilith.
„Co na mě tak civíš?“
„Promiňte. Strašně mi někoho připomínáte.“
Žena se na něj podívala a prohodila něco drzého, jako nějaká puberťačka.
Adam pokračoval: „Až dojedeme na místo, všechno vám vysvětlím.“
Hotel Altamira, Dubrovník
Adam neznal jméno ženy z autobusu, proto ji popsal recepčnímu tak věrně, že ten ho se spikleneckým úsměvem poslal na pokoj číslo 880.
Adam zaklepal.
„Vstupte.“
Adam otevřel dveře.
„To mě pronásleduješ, nebo co?!“
„Dejte mi prosím deset minut na vysvětlení mého příběhu. Pokud se vám nebude líbit, odejdu a už mě nikdy neuvidíte. Teda kromě zpáteční cesty, samozřejmě.“
Žena mírně pokynula hlavou a ukázala rukou na křeslo. Adam chvíli váhal, ale nakonec celý svůj příběh neznámé ženě pověděl. „… no a vy mi ji hodně připomínáte.“
Žena chvíli mlčela a pak už poněkud smířlivějším tónem pronesla: „Hezký příběh, ale co konkrétně chceš po mně?“
„Víte, myslím, že fakt, že jsme se potkali, a váš vzhled k tomu, není náhoda. Ale samozřejmě záleží na vás.“
„Budu si to muset rozmyslet. Dám ti vědět.“
Strohá odpověď, taky odpověď, pomyslel si Adam. Usmál se, zvedl se z křesla a šel ke dveřím.
„Jmenuji se Eva,“ ozvalo se mu za zády.
Otočil se.
Když přijeli po třech týdnech domů a Eva kolem Adama vystupovala z autobusu, položila na palubní desku lísteček, špitla: „Zavolej“ a zmizela.
