„Panebože, mami, ty by sis mohla otevřít apatyku! Pro koho to všechno máš?“
„Coby. Moje to je. A dej ju zpátky na místo.“„No ne, počkej. To přece nemyslíš vážně. Třeba toto? No navíc to mělo expiračku už vloni a tahle krabička taky. A tady, ježiši, dyť ty by ses z těch léků mohla otrávit. To ti píše tvůj doktor? Takovejch sraček plná krabica. A navíc většina už dávno prošlá!“
„Prosím, vrať mně ty léky zpátky, kdes je vzal. Všechny potřebuju.“
„Ty prošlé určitě už na nic nepotřebuješ. Leda bys chtěla do hrobu. Mami! To fakt nemáš zapotřebí.“
„Mám. Mám astma, anginu pectoris, furt mě bolí hlava, je mně nedobře a vůbec, doktor musí vědět, co mně má a nemá napsat a kolik toho mám brát. Vrať to.“
„Mami, a když už ti je doktor předepsal, tak proč jich tu máš nespotřebovaných tolik? Zkažené maso by sis taky neuvařila a ty patáky, co chceš do sebe cpát, jsou zkažené. Akorát nesmrdí. Tady třeba toto, to je určitě hotový jed, to prošlo už předloni,“ beru krabičku a dávám ji nekompromisně bokem. „A tyhle prášky a kapky a…“
Obsah krabice se mým zásahem zmenšuje. Vyřadil jsem víc jak polovičku. „Mami, ber, prosím tě, ber jenom to, co máš předepsané a dívej se na datum. Tady, vidíš? Každý lék, každá krabička nebo lahvička má datum, dokdy je to jedlé či pitné, uvedené.“
„Já na to nevidím. Je to takové prťavé písmo.“
„Tak si vem brýle. A lupu ti koupím, ale fakt si neber, co je prošlé. Prosím. Já to s tebou myslím dobře. Pak jednou přijedu a ty budeš otrávená lékama. A proč ti doktor píše tolik léků, když je bereš, jak říkáš, a stejně ti jich tolik zůstává?“
„No, něco mně píše obvoďák, něco mám od, no tam, co chodím se srdcem, a ještě plícař.“
„Takže ty si necháváš napsat zobání u více doktorů a oni navzájem určitě ani neví, že bereš od jiného felčara další léky. Že je to tak? Víš, že mnoho léků se vůbec nesmí kombinovat? Pak ti nemá být furt blbě!“
Máma mlčí. Pustila vzdorovitě televizi. „Bude tam Domácí lékař,“ zdůvodňuje. Po pár minutách vzrušeně podotýká: „Vidíš, teď to ukazujou. Přesně takové příznaky mám. To musím doktorovi říct.“
Asi mám matku hypochondra. Jako by jí nestačily nemoci, které určitě má. Ještě si přidává další a další. Stačí, že o nich mluví v televizi. Ach jo.
Už uběhlo pětatřicet let. Před třiceti jsme maminku pochovali. Astma a nemocné srdce - smrtelná kombinace. Léků jsme s bráchama likvidovali tolik, že dvě plné nákupní tašky nestačily.
„Tati,“ volá na mě syn. Nemáš náhodou acylpyrin nebo něco podobného? Nějak mně není dobře a asi mám teplotu.“
„Jo, v šatně v komodě, horní šuplík. Podívej se, něco na chřipajznu by tam být mohlo.“
„Tati?“
„Ano? Problém?“
„Ano, problém! Můžeš mně, prosím tě říct, na co máš tolik léků? Mně neříkej, že to všechno musíš brát! Budeš otevírat lékárnu nebo co…?“
