Co ji to, propáníčka, napadlo? Tvůrčí psaní podle Lustiga u Dany Emingerové? To jí snad musel nakukat sám pes baskervillský. Fuj! Být pobožný, tak se teď snad pokřižuju! To si pořád stěžovala na nějaký kolena, že už jsou starý, a procházky mi kvůli tomu zkracovala, jak to jen šlo. A teďka jí ty její starý kolena najednou nevadí?!
No, prosím, miska už je prázdná celou věčnost, a ona? Zírá do tý černý bedýnky s nepříjemně blikajícím modrým světlem, u ruky jí stydne už kdoví kolikáté kafe, drobí sušenky po koberci a jen vzdychá. A vzdychá. Kdo to má snášet? Nechceš se takhle náhodou zvednout z tý židle a nasypat mi konečně aspoň granule? Mám už hlad jako ten můj nedomestikovaný příbuzný. Jenže ten si aspoň něco uloví. Ale já? Kde tady najdu nějakou ochotnou ovečku, která by mě nasytila...Jéje, konečně! Zvedla se! Paráda. Hele, podívej se, jak mi teď samou nedočkavostí kmitá ocásek. Jsi přece jenom moje zlatá panička. Tak honem, pospěš... nemůžu se dočkat.
Né, to je zlý sen. Jo, zvedla se, ale aby začala pochodovat pokojem. Sem, tam, sem tam, a přitom si pro sebe něco brebentí. To vážně zapomněla, kde má schovaný ten pytlík s dobrotami? Přece tam za těmi dveřmi do špajzky. Slyšíš? Neslyší. Teď se dlouze kouká z okna ven, a zase maže zpátky k té prokleté bedýnce. Haf! Haf! Jsem tady. Tvůj mazlíček! Tak se na mě aspoň podívej.
Nemám otravovat? No tohle! To mi neřekla už hodně dlouho, snad když jsem byl ještě mrňavé štěně. Mám počkat, až dopíše nějaký domácí úkol? To dřív umřu hlady. A vůbec, co to je domácí úkol? To jako, že jsi kvůli tomu pořád mimo? Nejsi na to takhle už trochu stará? To jako znamená, že chvíli ťukáš prstíkem do kláves, pak dlouze tupě hledíš kamsi do dálky, zase si zaťukáš, a pak pochoduješ s tím protivným vzdycháním po pokoji? Ještě z toho zblbneš. To bych si vážně nepřál. Ještě mi místo granulí začneš kupovat hlávkový salát. Ach jo. To už ani pes nevydrží.
Cože, ty si jdeš zase vařit kafe? Vždyť jsi... aha! Ne, jdeš k lednici! Hurá!!! Tak přece jen... Jú. Vytahuje sádlo, krájí chleba! No jo, už jsi aspoň přišla na to, že se u pořádnýho dlabance líp přemýšlí, viď? Proč jsi se na to nezeptala mě? To bych ti řek hned. Tak co, dáš mi taky?
Nedáš. Já to věděl. Už zase sedíš, žvýkáš si tu lahůdku a moje teskné psí oči tě nechávají v klidu. Ale aspoň jsi začala zase psát. Vypadá to, že to vydatný jídlo zafungovalo a pořádně jsi to u té bedny rozjela. Tak už jen, abys taky skončila a konečně si všimla, že tu kromě toho tvého, jak tomu říkáš, domácího úkolu, máš taky ještě jednu povinnost. A to jsem já. Já.
Konečně to modrý světýlko zhaslo. No jo, teď se ke mně nelísej. Teď jsem zvědavý spíš na to, co mi nasypeš do misky než na nějaký tvoje lísání. To si nech až na potom... Jú, krájí mi masíčko. Hovězí! Mňam. Můžeš mě teď začít hladit, klidně až do vyhlazení. A jako že půjdeme hned teď spolu ven? No ne! Vše odpuštěno.
Ale co zítra? Pozítří? Kolik těch úkolů vlastně ještě máš? Déle už to vážně snášet nehodlám. Já bych ti o tom, co si myslím o tom tvém vysedávání u počítače, nejraději něco řekl pěkně od plic, abys to pochopila. Jenže jak? Už to mám. Já se na to tvůrčí psaní přihlásím taky. A pak ti to všechno pěkně napíšu. A věř, za rámeček si to nedáš!
Cvičení: Jak mě vidí…
Zadání: Napište odstavec či dva o tom, jak píšete.
Upřesnění: Vypravěčem o vašem psaní však musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, anebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní?
Zadání: Napište odstavec či dva o tom, jak píšete.
Upřesnění: Vypravěčem o vašem psaní však musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, anebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní?
Zkrácená verze pro autorské čtení:
Co ji to, propáníčka, napadlo? Tvůrčí psaní podle Lustiga u Dany Emingerové? To jí snad musel nakukat sám pes baskervillský. Fuj! Být pobožný, tak se teď snad pokřižuju! To si pořád stěžovala na nějaký kolena, procházky mi kvůli tomu zkracovala a teďka jí věk najednou nevadí?!
Zírá do tý černý bedýnky s nepříjemně blikajícím modrým světlem, u ruky jí stydne už kdoví kolikáté kafe, drobí sušenky po koberci a jen vzdychá a vzdychá. Kdo to má snášet?Nechceš se takhle náhodou zvednout z tý židle a nasypat mi konečně aspoň granule? Mám už hlad.
Jéje, konečně! Zvedla se! Paráda. Hele, podívej se, jak mi teď samou nedočkavostí kmitá ocásek. Jsi přece jenom moje zlatá panička. Tak honem, pospěš... nemůžu se dočkat.
Né, to je zlý sen. Jo, vstala, ale aby začala pochodovat pokojem. Sem, tam a přitom si pro sebe něco brebentí. Teď se dlouze kouká z okna ven, a zase maže zpátky k té prokleté bedýnce. Haf! Haf! Jsem tady. Tvůj mazlíček! Tak se na mě aspoň podívej.
Nemám otravovat? No tohle! To mi neřekla už hodně dlouho, snad když jsem byl ještě mrňavé štěně. Mám počkat, až dopíše nějaký domácí úkol! Nejsi na úkoly už trochu stará? To jako znamená, že chvíli ťukáš prstíkem do kláves, pak dlouze tupě hledíš kamsi do dálky, zase si zaťukáš, a pak pochoduješ s tím protivným vzdycháním po pokoji? Ještě z toho zblbneš. To bych si vážně nepřál.
Cože, ty si jdeš zase vařit kafe? Vždyť jsi... aha! Ne, jdeš k lednici! Hurá!!! Tak přece jen... Jú. Vytahuje sádlo, krájí chleba! No jo, už jsi aspoň přišla na to, že se u pořádnýho dlabance líp přemýšlí, viď? Tak co, dáš mi taky? Nedáš. Já to věděl. Už zase sedíš, žvýkáš si tu lahůdku a moje teskné psí oči tě nechávají v klidu.
Jéje, konečně! Zvedla se! Paráda. Hele, podívej se, jak mi teď samou nedočkavostí kmitá ocásek. Jsi přece jenom moje zlatá panička. Tak honem, pospěš... nemůžu se dočkat.
Né, to je zlý sen. Jo, vstala, ale aby začala pochodovat pokojem. Sem, tam a přitom si pro sebe něco brebentí. Teď se dlouze kouká z okna ven, a zase maže zpátky k té prokleté bedýnce. Haf! Haf! Jsem tady. Tvůj mazlíček! Tak se na mě aspoň podívej.
Nemám otravovat? No tohle! To mi neřekla už hodně dlouho, snad když jsem byl ještě mrňavé štěně. Mám počkat, až dopíše nějaký domácí úkol! Nejsi na úkoly už trochu stará? To jako znamená, že chvíli ťukáš prstíkem do kláves, pak dlouze tupě hledíš kamsi do dálky, zase si zaťukáš, a pak pochoduješ s tím protivným vzdycháním po pokoji? Ještě z toho zblbneš. To bych si vážně nepřál.
Cože, ty si jdeš zase vařit kafe? Vždyť jsi... aha! Ne, jdeš k lednici! Hurá!!! Tak přece jen... Jú. Vytahuje sádlo, krájí chleba! No jo, už jsi aspoň přišla na to, že se u pořádnýho dlabance líp přemýšlí, viď? Tak co, dáš mi taky? Nedáš. Já to věděl. Už zase sedíš, žvýkáš si tu lahůdku a moje teskné psí oči tě nechávají v klidu.
Déle už to vážně snášet nehodlám. Já bych ti o tom, co si myslím o tom tvém vysedávání u počítače, nejraději něco řekl pěkně od plic, abys to pochopila. Jenže jak? Už to mám. Já se na to tvůrčí psaní přihlásím taky. A pak ti to všechno pěkně napíšu. A věř, za rámeček si to nedáš!
