Obvykle na takové věci nejsem, ale moje kamarádka Anička mě přemlouvala tak dlouho, až jsem nakonec polevila a slíbila jsem, že půjdu s ní. Naším plánem bylo vydat se ke staré kartářce.
Když jsme dorazily, obě si nás prohlédla od hlavy až k patě. Připadalo nám to, jako kdyby nás měla už dávno přečtené. „Co si budete přát, děvčata?“ tázala se chraptivým hlasem. „Znám odpovědi na všechny vaše otázky,“ nezapomněla dodat.
Na co jiného by se asi dvě mladé puberťačky mohly ptát než na lásku a kluky...
„Tak sednout a ukažte mi ruce,“ rozkázala přísně. Anička plná natěšení šla jako první, usadila se a ukázala své dlaně. Prvních pár minut na ně cikánka civěla, pak si je důkladně prohlédla z obou stran, přitom si šeptala něco pro sebe. Zavřela oči.
„Týden,” pronesla s hlubokým výdechem. Anička v tu ránu vyskočila na nohy. Skákala do vzduchu a výskala radostí. Teď přišla řada na mě. Usadila jsem se pohodlně na polštářek, ale sotva jsem stačila ukázat své ruce, babizna se na mě nepříjemně zamračila. „Až naprší a uschne,” řekla.
Netrvalo dlouho a věštba se opravdu naplnila. O dva týdny později, když jela Anička jako každé ráno vlakem do školy, sedl si do jejího kupé jeden mladý student. Slovo dalo slovo a nyní spolu oficiálně chodí přes dva měsíce. Avšak o něco později na mě dolehl smutek s pocitem samoty. V hlavě se mi opakovala slova té staré ženy čím dál častěji. Proto jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Zaregistrovala jsem se tedy na první seznamce, kterou jsem našla. Musím uznat, že výběr byl poměrně široký. Od svalnatých kulturistů až po starší pány, kteří by mohli být moji tatínci. Ale přece jen se mi poštěstilo. Narazila jsem tam na jednoho milého mladíka. Nešlo o žádného velkého krasavce, ale narozdíl od ostatních se zdál jako nejmenší zlo. Chvilku jsme si jen psali, až jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. Tak jsme si brzy domluvili schůzku.
Sraz jsme měli v centru města. Pamatuji se, že toho dne nepřetržitě pršelo. Když jsem dorazila, nemusela jsem svůj doprovod vyhledávat moc dlouho. Vysoký mladík s kudrnatými vlasy v potrhaných lacláčích na mě s úsměvem od ucha k uchu mával už z dálky. Kvůli silnému dešti jsme zalezli do co nejbližší kavárny.
„Takže... na svém profilu jsi zmínil, že se zajímáš o literaturu?” začala jsem se vyptávat, když jsme se konečně usadili.
„No jakoby vobčas, vono na to není moc času, když furt makáš, víš co,” řekl.
„Aha, a co děláš?” vyzvídala jsem dál. Přitom jsem netušila, že se mi právě podařilo otevřít Pandořinu skříňku. Neberte mě špatně, ráda si lidi vyslechnu a tenhle kluk vypadal sice jako sympaťák, ale také to byl nespisovný sedlák, který zkrátka neznal hranice. Protože tím začaly hodiny a hodiny dlouhého povídání, až na to, že jsem se ke slovu nedostala ani jednou. Dozvěděla jsem se, že pochází z vesnice, kde pracuje na jisté farmě. Nejraději se stará o koně, občas i krávy, jindy králíky. Každé souvětí ovšem nezapomněl vytunit slovy jakoby, prostě, víš co. Mluvil, mluvil a mluvil. Během výkladu následovaly krátké pauzy, kdy hlasitě usrkával ze svého šálku kávy. Vlastně jsem ani nevěděla, co mě vytáčí více. Jestli to, že mluví, i když má plnou pusu koláče, nebo to jeho hlasité srkání. Každopádně jsem věděla, že ho nemohu vystát. Byl nesnesitelný a hloupý. Když nepopisoval svůj život na statku, byl schopný povídat o traktorech patnáct minut v kuse bez přestávek. Tehdy se naplnil pohár mé trpělivosti. Nakonec jsem mu poděkovala za schůzku s výmluvou, že musím brzy domů. Upřímně, většího blbce jsem snad v životě nepotkala. Dokonce mě tento gentleman z vesnice nechal za všechno zaplatit.
Před kavárnou se rozloučil se slovy, že bude rád za další rande, protože se mu se mnou moc dobře povídá. Měla jsem sice chuť mu jednu vrazit, ale raději jsem se vydala na tramvaj.
Když jsem nastoupila, usadila jsem se u okna a přemýšlela, co bude dál. Pomalu jsem se začínala smiřovat s faktem, že dopadnu stejně jako ty ženy, které si místo muže pořídí dvacet koček, když v tom jsem uslyšela ten křik.
„Slečno! Slečno, váš deštník!“ U mého okna se najednou zjevil neznámý mladík s brýlemi, který mával mým deštníkem, protože jsem ho nechala ležet na lavičce zastávky. Tramvaj mi toho dne nakonec ujela, moje rande s farmářem ze seznamky vůbec nedopadlo dobře, a ještě ke všemu skoro celý den pršelo. Ale i po tomto hrozném dešti přišlo slunce a s ním i můj zachránce deštníku, do kterého jsem se zamilovala.
Ta stará čarodějnice měla přece jen pravdu!
