Blonďatý anděl – napsala Bohdana Pufferová

Asi se někdo pomátl, pomyslím si, když se v pět ráno ozve na mém nočním stolku „Crrr, crrr...”

Vystřelím rychle z postele a snažím se pobrat, co slyším v telefonu.
„Cože, kam ji odvezli?” Od švagra se dozvídám, že se ségra sesypala a odvezla ji rychlá. Suše procedil do telefonu: „Viktor…”
Viktor je syn mé sestry. Krásný chlapec. Kadeře mu padají až na ramena. Oči modré jako studánky, že by se v nich jeden utopil. Ve skutečnosti ale zralý na pasťák. Je mu šest a rodiče jsou na pokraji zoufalství. Během roku, co si pamatuji, ztratil třikrát klíče, dvakrát peněženku, pětkrát čipovku na autobus. Ve škole imitoval ředitele při hodině dějepisu a dvakrát napadl spolužačku.
Hodím na sebe džíny a vyrážím ve své rezavé plechovce směr Vinohrady. Švagr postává mezi dveřmi jako srnec zralý na odstřel.
„Můžu?” Otevírám dveře dětského pokoje. Švagr vyráží do špitálu a já balím Viktorovy věci. V pokoji to vypadá jak po atomovce.
„Mě nezajímá, že nemůžeš najít hry, Viktore!” Později se dozvídám, že nás čeká společných sedm dní. Švagra odvolali na služební cestu
. „Jdeme na nákup!” zavelím. Jde se mnou bez řečí. Za patnáct minut se už povaluje na zemi v supermarketu a řve, jako by ho natáhl na skřipec. Odolávám nátlaku: „Žádné hry kupovat nebudu!”
Prodavačky si špitají u pokladen. „Já bych mu dala...!” Nic bys, probleskne mi hlavou! Než stačím vybrat maso k obědu, Viktor je na druhé straně obchodu a nákupní košík v jeho ruce se prohýbá pod náloží čokolád a bonbónů.
„Nic, smrade!” Vracím vše do regálu a netuším, že chlapec je připraven na další útok. Shazuje balíky limonád a já vybíhám jako paní Zátopková. Svíjí se mezi lahvemi Dobré vody a huláká: „Ti říkám, že mi tu hru koupíš!”
Co se mu to dme pod svetrem? všimnu si. Za pět minut už sedíme v kanceláři vedoucího prodejny. Nasazuji všechny své zbraně, aby nevolali policii. Pokuta to vyřeší. Odcházíme bez nákupu, skla mých brýlí se začínají mlžit.
Naivně předjímám, že v parku by nemělo hrozit nebezpečí. Pere se o hračky, sype písek do očí ročnímu batoleti… Když se rozletí po louce a sbírá slunéčka sedmitečná, říkám si, že má kluk aspoň rád přírodu. Brzy vystřízlivím.
Natahuje dlaň se slovy: „Koukni, teto!” Pokouší se o mě infarkt, když silně zatne pěst a na dlani se mu po rozevření válí místo berušek jen hromada nebožtíků. Táhnu ho pryč a cítím se vyčerpaná jako žumpa. Cestou se vzteky ještě pozvrací.
Po týdnu sedím v apatii s pátým panákem whisky a hlavou mi běží „Ségro, už ti rozumím!“
Přichází švagr a odvádí si svého blonďatého anděla domů. Začínám ožívat. Těžko říct, jestli bude mít Viktor někdy bratrance či sestřenici…









































Původní verze
Náhradní rodič – napsala Bohdana Pufferová
„Já už nemůžu!“ posteskla si kamarádka Edita a spráskla ruce do dlaní.
Já bych mu dala, smradovi! pomyslím si.
„Zase jsem kvůli Vikimu musela do školy, Leni,“ svěřuje se má, jak já říkám, intimní zóna. Tuhle hlášku jsme se naučily na střední v hodině psychologie. Každého ve své intimní zóně prostě nesneseš a Edit patří mezi mé nejbližší.
„Co zase provedl, ten tvůj satanáš?“ Během posledního roku je Editin syn na propadnutí. Ztratil třikrát klíče od bytu, dvakrát peněženku, imitoval v hodině ředitele, přepsal si známky, kopl spolužačku. Do pasťáku s ním.
„Ale, volal ředitel…“, mávne rukou.
Naoko se divím. „Už zase?“ Ve skutečnosti nejsem překvapená. Ten kluk je na zabití.
Tyhle situace s Viktorem se neustále opakují. Je mu jen devět let, ale člověk by z něj zešílel. Co to bude tentokrát?
„Zavolám ti odpoledne.“
Musím ji někam vytáhnout, pomyslím si. Holka je na pokraji nervového kolapsu.
Zavolala až k večeru a doslova se sesypala. Chuděra je na všechno sama. Tatínek se doma objeví čas od času, když si odskočí od milenky. Vikiho akorát rozmazluje, koupí mu, na co si jen pomyslí, ale že je kluk na propadnutí a hrozí mu dvojka z chování, to ho nezajímá.
„Hned jedu, Edi…“
Kamarádka mi ve dveřích mává účtem na tři tisíce za dveře, které její synáček vylomil. Beze slov mně pokyne, ať jdu dále. Na stole leží flaška od vína. Edita se plouží po kuchyni jako stín.
„Hele, tohle není řešení, takhle se upiješ k smrti!“ Obě mlčíme, ale hlavou mi jedou ´scénáře´. Usadily jsme se se sklenkou vínka ke krbu a Edita se rozpovídala.

„Kdyby jen dveře!“
Nevěřím vlastním uším, když se slyším, jak říkám: „Sbal mu věci Edit, skončila mu pohoda s tebou a teď mu začne tábor u mě.“ Nevím, do čeho jdu, ale věřím, že to přežiju.
„Mazlit se s ním fakt nemíním a ty se neboj, aspoň si odpočineš.“ Neprotestuje a rezignovaně jde do synova dětského pokoje.
Viktor si balí svršky do kufru „Teto, myslíš to opravdu vážně?“
„Nediskutuj a mazej, já ti dám ADHD!“
Ještě jsem nerodila a čeká mě úloha náhradní matky. Do čeho jsem se to uvrtala? Však se bude divit, chlapeček.
„Kde máš auto, teto?“
„Jedeme tramvají,“ procedím mezi zuby. Táhne se za mnou Prahou, jako by se blížil do tábora smrti. Netuším, že mě samotnou bude brzy omývat pot.
Pak přicházíme domů a začíná můj boj za Editu. „Tak drahoušku, tady budeš přebývat, dokud se nenaučíš, jak se chovat k mámě. Nechceš snad, aby se tvá matka zbláznila?“ Volám do práce a beru si pár dní volna. Ještě bude rád, až se bude vracet domů, protože mazlit se s ním nebudu.
Neuteklo ani čtrnáct dní. Sedím tu s pátým panákem whisky a dívám se, jak si Viki balí kufr. Edita je pro mě bohyně trpělivosti. Mít Viktora za syna, jsem už dávno v Bohnicích. Vikyho ADHD, jak se ukázalo, není jen zkratka čtyř slov. Kamarádku v léčebně navštěvovat nehodlám, takže si ho bere do parády tatínek. Alespoň tohle se mi povedlo. Otec, netušíc, co ho čeká, přebírá svého anděla a s úsměvem odchází.
Pokud ještě uslyším v obchodě nějakou prodavačku pokřikovat na vztekající se dítě „Já bych mu dala výprask,“ hned jí dám číslo na kamarádku.
Těžko říct, zda se někdy odhodlám mít dítě…