Musí se vymočit. Voják se pomalu vysouká z bedněného úkrytu, schovaného zpola v zemi.
Rozhlédne se a chvíli nehybně vyčkává. V dálce, za pruhem lesa, je elektrický plot. Signální stěna z drátů, která v případě narušení vyšle hlášení a začne hon na útěkáře.
Sumku na opasku, v které odpočívá náhradní zásobník do samopalu, odstrčí stranou a rozepne kalhoty. Zajištěný SA 58 má přehozený přes rameno. Úleva, držel to snad hodinu
nebo dvě. Náhle něco šustlo. Slyšel to, nebo se mu to zdá? Pár kapek moči ulpělo na kalhotách. Hbitě sejmul samopal a přikrčil se. Zahlédl pohyb mezi stromy. Postava spěchá a moc se nekryje, spíš se ohlíží, evidentně nečeká nebezpečí před sebou. Voják svírá zbraň, ale neodjistí. Myslí na maminku a její slova, než šel na vojnu – „Nesmíš tam nikoho zastřelit!”
Přál by si, aby mu stačil jeden rychlý chvat. Hlavně nikoho nezabít.
„Stůj!” vykřikne.
Útěkář padá úlekem k zemi. Nešťastně se rozhlíží. Alespoň nepokračuje v běhu, bude to snadné zajištění.V „Jménem zákona, ani hnout a ruce za hlavu.”V Chlap vykoná vše jak v tranzu. Klečí, kolena vklíněná mezi shluky travin a vřesu, ruce poslušně za hlavou, a po tvářích mu tečou slzy. Sen o svobodě se rozplynul. V tom zarachotí výstřely. Voják slétne pohledem na svoji zbraň, která je stále zajištěná. On to být nemohl...
