29. listopadu 2021

Cizí jazyky - napsala Zdena Součková

Asi nejsem sama, kdo celý život bojuje s cizími jazyky. Samozřejmě ne fyzicky, že bych lezla lidem do pusy, ale s učením se slovíček a tak. Nejdřív ruština ve škole. Pak jsem, jako někteří spolužáci, přidala němčinu. Tam mě odradily ty nekonečně dlouhá složená slova i jakási hrubá nelibozvučnost tohoto jazyka.
Jedna moje bývalá kolegyně se krátce po revoluci pokoušela sehnat nějakého bohatého manžela a našla seznamku, která zprostředkovala seznámení s cizinci. Odpověděl jí nějaký muž - anglicky, německy a francouzsky, aby si mohla vybrat, v jakém jazyce chce komunikovat. Samozřejmě neuměla ani jeden, tak jsem jí poradila, ať mu odepíše česky, slovensky a rusky, ať chlap vidí, že je taky světačka. 
Už jsme se pak nikdy neviděly, takže si myslím, že moje dobrá rada zabrala.

Z ruštiny jsem povinně i maturovala. Celá léta jsem byla přesvědčená, že se rusky docela slušně domluvím. Nedávno mě však ve městě oslovil párek ruských turistů hledající nádraží. Rozuměla jsem bez problémů a trasa je jasná. Rovně, doprava za roh na trolejbus č. 30 a čtvrtou zastávku vystoupit…
„É…é…jak se sakra řekne za roh…“
Musím položit na zem aspoň jednu tašku s nákupem a rukou maluji ve vzduchu trasu. 
„Trolejbus“ možná rozumí a třicítku pomocí jedné ruky taky dokážu ztvárnit. 
Široce gestikuluji: „róvno“, ťukám prstem do vzduchu, abych naznačila vzdálenější nároží, kde mají „tam zagnuť …“
Slova jako „stánica“ a „vprávo“ asi nebudou nejčistší ruština, ale Slované by si přece měli rozumět i tak. V divoké gestikulaci jsem si ani nevšimla, že ruská dvojice si radši zastavila projíždějící taxík, a nechala mě tajtrdlíkovat samotnou na chodníku. 
Naštěstí už jde moje sestra, na kterou čekám, tak jsem plynule přešla do mávání na uvítanou. Několik diváků, kteří se zájmem sledovali moji pantomimickou etudu, se zklamaně rozešlo.
 
Trošku mě můj tlumočnický neúspěch rozhodil. Moc tomu ani nepomohlo, jak celou situaci popsala sestra. 
„Byla to moc pěkná scénka. Viděla jsem těžce zraněného datla, jak za pomoci jediného křídla odlétá do blízkého lesa, aby se před smrtí rozloučil se svými třemi družkami, z nichž jedna zrovna klade vejce…“
Nechtěla uvěřit, že bych mohla takhle někomu popisovat cestu na nádraží. 

 V zaměstnání jsme měli možnost, chodit na angličtinu.
„Už jsi dospělá,“ promlouvám sama k sobě, „takže žádné stupidní výmluvy a hezky šprtej slovíčka.“
Nepravidelná slovesa a postupný úbytek studentů v kursu však zpřetrhaly moji snahu. 
Cítím to jako velký handicap. 
Každý rok dvakrát vyrážíme autobusem na zájezdy po památkách po Evropě.
V jednom mužském klášteře v Itálii nás oslovil mnich a něco se ptal. Bezradně jsme krčili rameny, vyzkoušel několik světových jazyků, ale bohužel jsem rozuměla jen několika málo slovům. 
Odkud jsme? 
„We are from the Czech republic,“ šeptnu nesměle. 
Chápavě pokýval hlavou a se soustrastným výrazem mě laskavě pohladil po vlasech. Větší ponížení jsem nezažila!
Moje kolegyně Jana, nadšená Italofilka, mě utěšuje: „Nic si z toho nedělej. Naučím tě italsky, to je krásná a jednoduchá řeč. Spousta jazyků čerpala z latiny, takže hodně slov je povědomých, snadno se to pamatuje, neboj.“ 
Italština je opravdu krásný libozvučný jazyk, slovíčka jdou jako po másle. Sice se mi některé podobné výrazy pletou, ale to se časem doladí. V létě, Itálie, se těš! Budu už plynule konverzovat. Akorát mě kamarádka důrazně žádá, abych si nikdy neobjednávala čerstvou ovocnou šťávu – „spremuto“, říkám totiž zatvrzele „spermuto“, což sice nic neznamená, ale hodně to připomíná spermie, a to se v restauraci nehodí.

Konečně dovolená. Dny rychle ubíhají a ještě jsem neměla příležitost promluvit.
Odpoledne máme volný program, tak půjdeme na kávu a vyzkouším svoje znalosti. 
Zahradní restaurace u přístavu, výhled na moře, zasněně se rozhlížím, když tu náhle se přede mnou vynoří nejkrásnější Ital, jakého jsem kdy viděla. Usmívá se na mě, a chvíli mi trvá, než pochopím, že je to číšník, a ptá se, co si objednáme. 
Vrátila jsem spadlou bradu do původní polohy a slyším, jak moje ústa promlouvají: „ Due kafe und mlíko…“
Odběhl do kavárny a přes celou zahrádku slyším, jak kolegům tlumočí moji objednávku. Smáli se jenom chvilku, ale tak aspoň jsem je pobavila. 
Nevadí, už se odradit nenechám. Ještě před odjezdem se pokouším navázat konverzaci se staříkem, sedícím na zápraží s kočkou na klíně. 
„Bon giorno, questo é bello cazzo.“ Dobrý den, to je pěkný kocour. 
Ovšem místo „gatto“ kocour, se mi tam připletlo „cazzo“, což je, slušně řečeno, pánské přirození. Říkala jsem Janě, neuč mě sprostý slova…ale s výslovností „kaco“ mi to kocoura připomíná víc. 
Stařík je naštěstí nahluchlý, ale jeho manželka ne. Už se řítí z domku a něco křičí. 
Chvíli jsem zaváhala, ve snaze porozumět některým slovům, ale výraz její tváře nebylo třeba překládat. Ještě že je autobus nedaleko a bába to neudejchá. Aspoň na dálku hrozí pěstí. 
Nerozuměla jsem jí nic, vidím, že se musím ještě hodně učit. Ale když nepůjde ani italština, vrhnu se na tu slovenštinu. 
To by bylo, abych se aspoň jeden světový jazyk konečně nenaučila!