 |
| Martin Šugár, Fakulta designu a umění v Plzni |
Co jsem já? Kdo jsem já?
Poznej sám sebe, že?
A jak mám vědět, kdo jsem, když nevím odkud pocházím, kde mám kořeny?
Co vím o svých předcích?
Spousta z vás má zpracovaný rodokmen, a tak má předky zmapované kolik pokolení.
Ale já mám teď na mysli trochu jiný rodokmen.
Chtěla bych po vás, abyste sami sebe přijali jako člena kreativního rodu a sestavili rodokmen své inspirace.
Jak na to?
Vyberte si jednu postavu - spisovatele či jiného umělce. Někoho, kdo vás ovlivnil, ke komu se vracíte a čtete stále dokola. Koho obdivujete a třeba i napodobujete, na čemž není vůbec nic špatného! A tuto postavu studujte, zjistěte o ní, co jde.
Pak zjistěte, kdo ovlivnil vašeho “předka”? Jaké měl vzory? Kým se obklopoval? Najděte alespoň tři lidi. A u těch tří udělejte to samé.
Vytvořte korunu stromu a nakonec z ní nechte vyrašit svou vlastní větev.
Vidíte? Nejste v tom sami!
Pro inspiraci přikládám rodokmen svůj :-)
Autor, který umí pohladit slovem
Když se v životě zklamu, ztratím, zastavím, hledám útěchu v knihách na poličce přímo u mé postele.
Je to sebranka léty mnohokrát prořídlá a znovu doplněná. Jen málokterá se zde ohřála déle než pár měsíců.
Mezi těmi šťastným jsou až nekriticky milované, ohmatané knihy od Timothé de Fombella.
Francouzského dramatika a spisovatele, který umí pohladit slovem, lidskou zlobu vyjádřit v očích pomatené stinky a nekonečnou lásku v tkaninách pavoučích sítí.
Po prvním přelouskání Tobiáše Lolnesse, jsem se do příběhů navždy a nezvratně zamilovala.
Alena Bruthansová
Alena Bruthansová
Komenský by měl radost
(Můj autorský rodokmen a nejen „paní učitelce z lásky“)
Celý život jsem ráda četla. Přečetla jsem za svůj již poměrně dlouhý život mnoho knížek různých žánrů, jen vědecko fantastické ne. Asi nemám tu dostatečnou fantazii, prostě mě nebaví.
Před seznámením s paní Danou Emingerovou jsem ale nikdy neměla v úmyslu psát. Sice mně několik lidí říkalo, když jsem jim psala dopisy nebo maily z cest, že bych měla své zážitky vydat, že když mají Američané Bety Mac Donaldovou, proč bychom neměli mít my Češi, Bohunku Kopřivovou. Samozřejmě to bylo hodně nadnesené, ale údajně se všichni bavili a čekali na další zprávy. Když jsem měla problémy se sebou nebo s jinými, často jsem se „vypisovala“ ze svých pocitů a nálad a moc mě to pomáhalo. Uvědomila jsem si, že může léčit nejen čtení dobré knížky, ale i psaní.
Ze svých cest jsem si psala zápisky, ne proto, abych je vydala knižně, ale abych vše nezapomněla. Nikdy jsem je neupravovala, ale když jsem je náhodou četla, poznala jsem, že to není ono a říkala si, že to třeba v důchodu „vylepším“.
Celý život jsem ráda četla. Přečetla jsem za svůj již poměrně dlouhý život mnoho knížek různých žánrů, jen vědecko fantastické ne. Asi nemám tu dostatečnou fantazii, prostě mě nebaví.
Před seznámením s paní Danou Emingerovou jsem ale nikdy neměla v úmyslu psát. Sice mně několik lidí říkalo, když jsem jim psala dopisy nebo maily z cest, že bych měla své zážitky vydat, že když mají Američané Bety Mac Donaldovou, proč bychom neměli mít my Češi, Bohunku Kopřivovou. Samozřejmě to bylo hodně nadnesené, ale údajně se všichni bavili a čekali na další zprávy. Když jsem měla problémy se sebou nebo s jinými, často jsem se „vypisovala“ ze svých pocitů a nálad a moc mě to pomáhalo. Uvědomila jsem si, že může léčit nejen čtení dobré knížky, ale i psaní.
Ze svých cest jsem si psala zápisky, ne proto, abych je vydala knižně, ale abych vše nezapomněla. Nikdy jsem je neupravovala, ale když jsem je náhodou četla, poznala jsem, že to není ono a říkala si, že to třeba v důchodu „vylepším“.
Na to, že bych se mohla opravdu zlepšit přišel až můj manžel, který ve svém oblíbeném National Geographic našel inzerát na kursy psaní cestopisů a přihlásil mě.
Od té doby se mně trochu změnil život. Zjistila jsem, že opravdu psaním je můj život veselejší a já jako důchodkyně mám další náplň života. Ne že bych se nudila, ale i tato aktivita mně připadala smysluplná, i jako tréning mozku.
Paní Emingerová – novinářka, spisovatelka, reportérka, se v poslední době věnuje i pedagogické činnosti, hlavně pořádáním kurzů tvůrčího psaní. Já jsem její žákyní, stejně tak jako ona byla žákyní Arnošta Lustiga, jehož metodu učení psaní převzala a který byl pro ni určitě literárním vzorem.
Jednou z prvních vět paní lektorky Dany na kursu bylo, že nás naučí psát. To mně sice zaujalo, ale nemyslela jsem si, že to může být pravda. Možná není, ale na dalších kursech jsem byla několikrát pochválena, stouplo mně sebevědomí a začala jsem tomu pomalu věřit.
Ona dovede člověka zaujmout i povzbudit. Samozřejmě základy její práce pocházejí ze studia na vysoké škole, ale praxí se zdokonaluje dál. Její talent se ukázal i v knížkách a článcích, které za svůj život napsala a zúročila i svou činnost jako manažerka komunikace ve velkých firmách.
Paní Emingerová – novinářka, spisovatelka, reportérka, se v poslední době věnuje i pedagogické činnosti, hlavně pořádáním kurzů tvůrčího psaní. Já jsem její žákyní, stejně tak jako ona byla žákyní Arnošta Lustiga, jehož metodu učení psaní převzala a který byl pro ni určitě literárním vzorem.
Jednou z prvních vět paní lektorky Dany na kursu bylo, že nás naučí psát. To mně sice zaujalo, ale nemyslela jsem si, že to může být pravda. Možná není, ale na dalších kursech jsem byla několikrát pochválena, stouplo mně sebevědomí a začala jsem tomu pomalu věřit.
Ona dovede člověka zaujmout i povzbudit. Samozřejmě základy její práce pocházejí ze studia na vysoké škole, ale praxí se zdokonaluje dál. Její talent se ukázal i v knížkách a článcích, které za svůj život napsala a zúročila i svou činnost jako manažerka komunikace ve velkých firmách.
Je opravdovým mistrem v jednání s lidmi, dovede nejen pochválit, ale i chyby a noblesou vytknout. Ráda předává své zkušeností těm, kteří se chtějí zdokonalit v psaní nebo jen psaní zkusit. Má v sobě obrovskou empatii vcítit se do druhého člověka, ale i dar, jak druhého zaujmout.
Její práce je skvělá, ale našla jsem i jednu její knížku Kravaťáci, která mě moc nenadchla. Ale to je právě ta výjimka, co dokládá pravidlo... a její talent. Mimo jiné napsala i učebnici Kouzlo psaní, která mě provází v mých (a nejen mých) začátečních pokusech o psaní. ¨
I její reportáže z různých míst jsou moc poutavé a čtou se tak, že se čtenář od nich nemůže odtrhnout. Prostě paní Emingerová je můj vzor, který mě oslovil a dodal odvahu něco tvořit.
Jsem ráda, že jsem ji poznala a nebýt jí, tak jsem se nikdy neodvážila psát pro někoho, kdo mně nezná, protože můj smysl pro humor se nemusí každému líbit.
Bohuna Kopřivová
Autorský rodokmen
Bohuna Kopřivová
Autorský rodokmen
Měla by to být ta nejjednodušší věc pod sluncem. Sepsat tři jména, která mě v psaní ovlivnila či ovlivňují. Přečetla jsem stovky knih, ani je nespočítám. Taky jsem měla období, kdy jsem nečetla skoro vůbec. K některým knihám jsem se vracela opakovaně, jiné jsem už nikdy do ruky nevzala. Některé zapadly do hlubin mé paměti a ani nevím, že jsem je četla, jiné se občas z různých důvodů objevují, aby mi něco připomněly.
Namátkou se mi teď vynořil Bachův Racek, Dalajlamova kočka Davida Michieho a Údolí rozhodnutí od Marcie Davenportové. Knihy, které mě beze sporu ovlivnily. Nedokážu ale říct, že ovlivnily mé psaní, nicméně zcela jistě tvarovaly můj vnitřní svět. Stejně jako Robert Fulghum, ke kterému jsem se v určitém období obracela podobně jako věřící k Bibli, nebo Victor Hugo.
Psaní nesmí být nuda Namátkou se mi teď vynořil Bachův Racek, Dalajlamova kočka Davida Michieho a Údolí rozhodnutí od Marcie Davenportové. Knihy, které mě beze sporu ovlivnily. Nedokážu ale říct, že ovlivnily mé psaní, nicméně zcela jistě tvarovaly můj vnitřní svět. Stejně jako Robert Fulghum, ke kterému jsem se v určitém období obracela podobně jako věřící k Bibli, nebo Victor Hugo.
Bylo mi asi deset, když jsem si přečetla speciální vydání Bídníků pro děti s názvem Ubožáci někdy z padesátých let, ve kterém byl jen zkrácený příběh Kozety a Gavroše. Chytil mě za srdce a četla jsem ho pořád dokola. Jako školačka jsem milovala knížky Karla Maye, Julese Vernea, Alexandra Dumase i Astrid Lindgrenové.
Taky mám ráda detektivky, první jsem přečetla někdy v páté třídě a přes veškerou nelibost maminky jsem se k nim neustále vracela. Agatha Christie, Dick Francis, Erle Stanley Gardner a samozřejmě Raymond Chandler byli první klasici, kteří mě zasvěcovali do onoho dětem zapovězeného žánru. O něco později se zrodila moje láska ke sci-fi, v níž je pro mě nepřekonatelným velikánem Isaac Asimov, následovaný Arthurem Clarkem.
Jsem knihomol všežravec, čtu rychle a prakticky všechno. Jeden čas jsem četla i Harlekýnky. Neměla jsem tenkrát moc času, ani kapacity, a takovou knížku jsem zvládla přečíst za dvě hodiny. Když se tak otočím za svou čtenářskou kariérou, těžko vybrat někoho, kdo mě zásadně ovlivnil. Přečetla jsem většinu knih Ericha Maria Remarqua, ale úplně nejvíc mě zasáhla Jiskra života. Rozhodně nesmí chybět ani William Saroyan a Traceyho tygr.
Taky mám ráda detektivky, první jsem přečetla někdy v páté třídě a přes veškerou nelibost maminky jsem se k nim neustále vracela. Agatha Christie, Dick Francis, Erle Stanley Gardner a samozřejmě Raymond Chandler byli první klasici, kteří mě zasvěcovali do onoho dětem zapovězeného žánru. O něco později se zrodila moje láska ke sci-fi, v níž je pro mě nepřekonatelným velikánem Isaac Asimov, následovaný Arthurem Clarkem.
Jsem knihomol všežravec, čtu rychle a prakticky všechno. Jeden čas jsem četla i Harlekýnky. Neměla jsem tenkrát moc času, ani kapacity, a takovou knížku jsem zvládla přečíst za dvě hodiny. Když se tak otočím za svou čtenářskou kariérou, těžko vybrat někoho, kdo mě zásadně ovlivnil. Přečetla jsem většinu knih Ericha Maria Remarqua, ale úplně nejvíc mě zasáhla Jiskra života. Rozhodně nesmí chybět ani William Saroyan a Traceyho tygr.
A ještě jeden nedostižný William, tentokrát Shakespeare. Toho jsem přečetla celého díky zkoušce z alžbětinského divadla na mé alma mater. Jeho sebrané spisy v geniálním překladu profesora Hilského zaujímají čestné místo v mé knihovně. A pane Tolstý vaše Vojna a mír v mé knihovně sice není, ale naprosto pohltila mé mladé studentské srdce. Exupéryho Malý princ ho zahřívá dodnes a v čarodějnických eskapádách Joanne Rowlingové nacházím netušené hloubky.
Pak je tu můj milovaný Karel Čapek, jehož kompletní sebrané spisy jsem přečetla na gymnáziu. On je možná mou největší inspirací díky své nádherné češtině. Miluju jeho hry s jazykem, to jak jeho texty plynou, zrychlují, zpomalují, zurčí, jiskří, jsou plné vášně i klidu. Díky němu jsem si uvědomila a neustále si uvědomuji, jak moc nádherná čeština je.
Samostatnou kapitolou mé čtenářské vášně jsou básníci. Seifert, Sova, Baudelaire, Verlaine, Ginsberg … Otázka Antonína Sovy „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?“ ve mně dodnes probouzí sladkobolnou nostalgii a nyní již také mnohem více pocitům básníka rozumím.
Ti všichni a mnozí další probouzeli mou lásku ke knihám, rozněcovali mou touhu nořit se do světa spleteného ze slov a tišili můj hlad po nových příbězích a pocitech v nich skrytých. Nemám potřebu se s nimi srovnávat, jsou mojí inspirací, ne konkurencí.
Nepovažuji se za spisovatelku. Jsem zapisovatelka. Zapisuji slova a obrazy, které přicházejí odněkud zdálky, zaklepou na dveře mé duše a ta je vpustí dovnitř do mého vnitřního světa. Tam spočívají tak dlouho, než mě cosi přiměje, abych z nich spletla příběh a vypustila ho do světa jako poštovního holuba, který zná svého adresáta.
Nemyslím většinou na nikoho konkrétního, když píšu, dokonce často předem nevím, o čem vlastně budu psát. Prostě se mi to psaní nějak děje, před mýma očima se začnou vynořovat obrazy, postavy v nich ožívají, začínají žít vlastním životem a moje prsty běhají po klávesnici, aby převedly do slov všechno, co má být odhaleno.
Pak je tu můj milovaný Karel Čapek, jehož kompletní sebrané spisy jsem přečetla na gymnáziu. On je možná mou největší inspirací díky své nádherné češtině. Miluju jeho hry s jazykem, to jak jeho texty plynou, zrychlují, zpomalují, zurčí, jiskří, jsou plné vášně i klidu. Díky němu jsem si uvědomila a neustále si uvědomuji, jak moc nádherná čeština je.
Samostatnou kapitolou mé čtenářské vášně jsou básníci. Seifert, Sova, Baudelaire, Verlaine, Ginsberg … Otázka Antonína Sovy „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?“ ve mně dodnes probouzí sladkobolnou nostalgii a nyní již také mnohem více pocitům básníka rozumím.
Ti všichni a mnozí další probouzeli mou lásku ke knihám, rozněcovali mou touhu nořit se do světa spleteného ze slov a tišili můj hlad po nových příbězích a pocitech v nich skrytých. Nemám potřebu se s nimi srovnávat, jsou mojí inspirací, ne konkurencí.
Nepovažuji se za spisovatelku. Jsem zapisovatelka. Zapisuji slova a obrazy, které přicházejí odněkud zdálky, zaklepou na dveře mé duše a ta je vpustí dovnitř do mého vnitřního světa. Tam spočívají tak dlouho, než mě cosi přiměje, abych z nich spletla příběh a vypustila ho do světa jako poštovního holuba, který zná svého adresáta.
Nemyslím většinou na nikoho konkrétního, když píšu, dokonce často předem nevím, o čem vlastně budu psát. Prostě se mi to psaní nějak děje, před mýma očima se začnou vynořovat obrazy, postavy v nich ožívají, začínají žít vlastním životem a moje prsty běhají po klávesnici, aby převedly do slov všechno, co má být odhaleno.
Sama bývám někdy překvapená, co je na konci procesu, který je pro mě čirá radost a někdy i zběsilá posedlost. Občas dokud nenapíšu všechno, co je třeba, nedokážu přestat.
Zpočátku jsem nevěřila tomu, že mám dar vnímat přicházející obrazy a vzkazy v nich ukryté, že mohu psát kdykoliv a cokoliv. Bála jsem se, že když nezapíšu hned, co ke mně přicházelo, že příběh zmizí a já o svůj dar přijdu. Dnes už se nebojím, protože takový dar je milost. Stačí se ztišit, ponořit se dovnitř, pozorně se dívat, naslouchat slovům zdáli a nechat je vyprávět jejich příběh.
Necítím se být spisovatelkou. Ale s jistotou vím, že mám dar vnímat obrazy očím skryté, zachytit šepot v hloubce duše, a utkat z nich příběh s důvěrou, že si najde toho, komu je určený. Možná nejsem rašící větev stromu všech úžasných autorů minulosti i současnosti, jen životaschopná svérázná haluz. Ale jsem to já a psaní je moje láska a můj život.
Zpočátku jsem nevěřila tomu, že mám dar vnímat přicházející obrazy a vzkazy v nich ukryté, že mohu psát kdykoliv a cokoliv. Bála jsem se, že když nezapíšu hned, co ke mně přicházelo, že příběh zmizí a já o svůj dar přijdu. Dnes už se nebojím, protože takový dar je milost. Stačí se ztišit, ponořit se dovnitř, pozorně se dívat, naslouchat slovům zdáli a nechat je vyprávět jejich příběh.
Necítím se být spisovatelkou. Ale s jistotou vím, že mám dar vnímat obrazy očím skryté, zachytit šepot v hloubce duše, a utkat z nich příběh s důvěrou, že si najde toho, komu je určený. Možná nejsem rašící větev stromu všech úžasných autorů minulosti i současnosti, jen životaschopná svérázná haluz. Ale jsem to já a psaní je moje láska a můj život.
Míša Štěpánka Sedláčková
