Na pravé noze stále cítím pohlazení hebké zelené trávy. Je to jako tisíc nožiček. Je to zvláštní. Dlouho jsem trávou nešla. Nedumám nad tím však moc dlouho. Jemné lechtání však nepřestává. Naopak. Začíná to být nepříjemné. Snažím se otevřít oči. Chci to zastavit. Chci, aby to přestalo. Zvedám hlavu. Venkovní lampy vrhají oknem do mého pokoje tlumené světlo skrze závěsy. Dusím výkřik hrůzy. Démon! Cuknu nohou a stvoření mizí jako pára nad hrncem. Jako by tam nikdy nebylo. Pomalu se uklidňuji a uvědomuji si, že jsem právě nejspíše přežila vlastní smrt.
