Démon pod postelí – napsala Ema Heřmanová (11 let)

„Bojíš se tmy?“ rozléhalo se ve tmě. Ta tři slova, děsivý smích a chladná energie vyplňovaly celý můj pokoj.

„Bojíš se démonů temnoty, osudu dětí, které se další ráno už neprobudí?“ smál se hlas a vycházel jakoby odevšad zároveň. „Bojíš se mě?“
Chvíli to bylo, pak to zmizelo. A znovu. Něco chladného a nepříjemného. Rychle se mě to dotklo a v další vteřině už to nebylo. Jako závan větru, ale silnější a tajemnější. Jako temná energie. Našlo si to cestu do každé buňky mého těla. Dělala se mi z toho husí kůže.
Chtěla jsem to ignorovat, ale nešlo to. Zase a zase, silněji a silněji. Bralo mi to vzduch z plic, škrtilo, tisklo a pak mizelo. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli se mi to zdá, nebo jestli se mé noční můry staly pravdou. Co to bylo, jestli to něco bylo.
Najednou jsem ten hlas uslyšela znovu, ale tentokrát se k němu přidal i křik, jekot, řev. Všechno naráz, hlasitý sbor různých hlasů, který doprovázel energii. „Malá holčička se bojí sama ve tmě!“ ozvalo se znovu. „Budeš křičet? Budeš plakat?“ vysmíval se mi hlas.
Po tmě jsem se snažila dostat k vypínači světla. Temnota byla pořád urputnější. Zdálo se mi, že mě něco uchopilo, stisklo. Cítila jsem ve vzduchu pronikavou vůni krve. K hlasům v mé hlavě se přidal můj vlastní křik.
V tom momentu se přede mnou něco zhmotnilo. Šedé obrovské tělo, dlouhé ruce zakončené pařáty, rudě lesknoucí se zuby. Podívalo se to na mě červenýma, zářivýma očima. Ten pohled se mi zavrtal pod kůži, propaloval mě. Po celém těle se mi rozlil chlad.
Démon se nepřirozeně rychle přiblížil až ke mně. Ostré drápy se mi zabodly do paže. Z rány se řinula krev, ale já se nehýbala. I démon se zastavil, jeho pohled upřený do mých očí.
Nemohla jsem dýchat, ale stejně jsem křičela. Hrdlo už jsem měla vyprahlé. Srdce mi hlasitě bušilo. Po tvářích mi stékaly horké slzy. V hlavě mi zněl hlas, který stále opakoval: „Bojíš se mě? Bojíš se, že tvůj malý život skončí? Bojíš se, že už nikdy neuvidíš další den?“
Démon mě chytil za krk a můj jekot se proměnil v přerývavé sípání. Chtěla jsem zavřít oči, abych se smrti nemusela dívat do očí. Můj mozek ale nebyl schopen fungovat, jak se hlas v mé hlavě stupňoval. „Bojíš se správně, tvůj strach je oprávněný.“
Hleděla jsem na nestvůru přede mnou. Nestvůra se dívala na mě. Byla jsem si jistá, že mi zlomí vaz, nebo rozřízne hrdlo. 

„Už tě nic nezachrání,“ opakoval hlas pořád dokola. 

 A pak najednou, jako by kouzlem, nebyl. Zmizel. A s ním i hlasy, bzučící v mé mysli, a temná a mrazivá energie.
Bez podpory jsem spadla na zem a podařilo se mi současně rozsvítit. Ještě se mi zdálo, že vidím stín proletět oknem do noci, ale to už do mého pokoje vtrhl táta, kterého můj křik probudil.