Tenhle začátek července Kalábovi milují. Je pátek odpoledne a jim začíná konečně dovolená.
Loni nic. Předloni nic. Ovšem letos přípravy konečně klaply. Dům vypadá báječně. Zaslané dispozice byly více než slibné. Realita překonává internetovou prezentaci. Samotné vnitřní uspořádání domu je z říše snů. Přízemní rozložitá hacienda sedí jako kvočna na vejcích na nenápadné vyvýšenině, ze které je otevřený úchvatný výhled na vodní hladinu jednoho z četných ramen přehradní nádrže. Prostorný obývací pokoj s krbem, prosklenou terasou, která volně přechází do dřevěné, dostatečně široké lávky, končící až u zakotveného člunu na šedomodré hladině.
Stylová kuchyně s veškerým komfortem, který moderní doba přináší. Několik vkusných, vzdušných ložnic a vrcholem je sauna s vnitřním bazénem. Pohádka.
To oni na výměnu takový luxus nabídnout nemohli. Ale pokud partneři očekávají dovolenou ve víru velkoměsta, s číhajícími lákadly kultury i společenského života všech myslitelných druhů doslova na každém rohu, budou taktéž spokojení. Ostatně, Kalábových čtyři plus jedna v solidním činžáku přímo v pupku metropole rozhodně neurazí. Všechno jim nachystali. Ložní prádlo, hygienické potřeby, ručníky, plnou lednici i mrazicí box. A také podrobný seznam, ovšem zdaleka ne vyčerpávající, všech možných aktivit, divadly počínaje a striptýzovými bary konče.
Dům Buriánkových je úžasný. Jen jim neřekli, v rozporu s původní dohodou, že lednička bude úplně prázdná. Tato skutečnost je, mírně řečeno, zaskočila. Z domova si s sebou nevezli žádné potraviny. Předpokládali, že naleznou krásný, ale též zásobený byt. Nestalo se.
„Mamí,“ ozývá se hlasitě Honzík, „já mám hlad.“
„Já taky, přidává se Honzova sestra Ema, „je tu něco do žaludku?“
„To snad není možný, oni ti Buriánkovi tady fakt nenechali ani suchý z nosa,“ brblá i otec Václav.
„Ale no tak! Jseš nechutnej,“ zlobí se maminka Valerie. Tak vybalíme a sjedeme do města. Jak je to daleko?“ obrací se na manžela.
„Tak půl hoďky, co já vím. Dvacet kiláků?“
„To víš, nebo se ptáš?“
„Když sebou hodíme, tak si myslím, že jsme do sedmi večer tam. No, když se nebudete flákat a očumovat každej regál, tak jsme v devět večer zpátky. Ještě stihneme možná i ohníček a opečenýho vuřta vzadu za domem.“
„Jó, jó, jó!“ souhlasí unisono děti.
„Tak jedem. Všeho nechte, vybalíme potom. Fofr, fofr, padáme, padáme!“ popohání rodinu otec.
Útroby hypermarketu je zanedlouho spolkly a hladoví Kalábovi vtrhli do jeho uliček. Pití, nějaké hygienické potřeby a hlavně potraviny. Pečivo, maso, uzeniny, ovoce a zelenina a na závěr něco z mléčných výrobků. Nákupní koš byl za čtyřicet minut vrchovatě plný. Brázdit mezi regály s oblečením a potřebami pro zahradu a dům si zakázali. Tak, už jenom ke kase a zpět do nového prázdninového domova.
Václav začal skládat zboží na pojízdný pás, zatímco Valerie si prohledávala kapsy. Znervózněla.
„Vašku? Nemáš náhodou peněženku? Já jsem zapomněla ke své kartě PIN.“
„Sakra! Ty si nepamatuješ PIN?“
„Nepamatuju, no. Měla jsem ho, pro sichr, uložený v poznámkách v mobilu.“
„No tak v čem je problém? Tak koukni do mobilu a je to.“
„Jenže můj mobil leží v kuchyni na lince. Tam je mu dobře, sakra…“
„Supr! Tak teď nevím, co budeme dělat, protože já jsem peněženku taky nechal tam! Nemám nic, než doklady od auta a občanku.“ Václav začal ihned nákup vracet do koše.
„Co děláš?“
„Co asi? Když nemáme, čím a jak zaplatit, tak holt musíme něco vymyslet. Přece to tady nebudeme teď blokovat. Koukni na tu frontu.“ A taky že ano. Klasický obrázek pátečního dne. Víkend začíná, a tak jsou u všech kas dlouhé fronty. Zástupy s koši plnými víkendových zásob.
Kalábovi zažili trapnou chvilku, než svůj nákup zase chvatně nacpali do koše a pak vycouvali zpět mezi regály.
„Víš co?“ řekl Václav, „já naložím Honzu a pojedu zpátky. Vezmu tvůj mobil a pro jistotu i mou peněženku s kreditkou a vrátíme se. Vy to tady ještě projeďte a povzpomínejte, co by bylo ještě potřeba, na co jsme třeba zapomněli a my se, počítám tak do hodiny, vrátíme. Že jo, Honzíku?“
„Jo,“ řekl Honzík, „protože jinak umřu hladem.“
„Tak jeďte, asi nám nic jiného nezbývá,“ smířila se s řešením Valerie, zavelela Emě a obě hned zmizely za davy zákazníků.
Václav se synem spěchal. Od okamžiku rozloučení u kasy neuběhlo ještě ani pět minut a oni už se hnali po výpadovce z města.
„Víš co, Honzo? Vedle sebe máš na sedadle mapu, můžeš mi ji podat? Jo? No, tak mně ji podej.“ Honzík, připoutaný ještě v dětské sedačce, splnil tátovo přání a mapu mu podal. Václav přibrzdil, sjel na krajnici, zastavil a nalistoval v autoatlasu příslušný mapový list.
„Jasně,“ mumlal si pro sebe, „jsme zde, tudy jsme přijeli, a když to vezmeme tady tou lesní cestou, tak si trasu zkrátíme o polovinu. Skoro o polovinu. Tak jo, jedeme,“ zavřel autoatlas a zařadil se znovu do pravého jízdního pruhu. Asi po pěti kilometrech vyhodil blinkr doleva a ze silnice první třídy odbočil na řídce asfaltovanou cestu, která směřovala do nedalekého pásu lesa.
„Honzo, projedeme tím lesem, co je před námi, a víš, kde vyjedeme?“ Samozřejmě od pětiletého syna nemohl očekávat uspokojivou odpověď, a tak si odpověděl sám. „Kilometr před cílem. Ideální zkratka.“
Už ujeli lesem bez žádných problémů asi tři kilometry, když naprosto nečekaně vletěli do erozí vymletého výmolu, který byl dobře maskován nastupujícím příšeřím. Auto sebou prudce škublo, volant se zasekl, motor hekl a rozhostilo se ticho. Jen rozsvícené reflektory, stočené nyní stejně jako celý vůz doleva, osvětlovaly lesní houštinu. „Krucinál!“ vykřikl zlostně Václav. „To je v pytli, to je úplně v pytli!“ Václav vystoupil z auta, poklekl a pohledem si ověřil, že se žádný zázrak nekoná. Pravé přední kolo bylo doslova vykloubené ze svého usazení v přední nápravě. „Do hajzlu!“ kopl do něj a jal se odepínat syna ze sedačky.
„Co se stalo, tati? Auto se nám pokazilo?“
„Jo, Honzíku, auto se nám pokazilo a musíme ho dát spravit, ale jak to tady v lese… do řiti, tma na krku… jak to uděláme, to teda nevím.“
„Víš, že nemáme mluvit sprostě? Sám jsi to říkal. A mluvíš.“
„No jo, promiň, Honzo. Mámě to ale říkat nebudeme, že ne?“
„Tak si zavoláme pomoc, tati,“ logicky zauvažoval pětiletý syn.
„To by šlo, ale tady v tom blbým lese není signál, víš?“
Valerie plující pomalu se vyprazdňujícím marketem si uvědomila, že mimo PINu k platební kartě si navíc nepamatuje, jak se jmenuje vesnička, na jejímž okraji stojí dům, ve kterém mají strávit celý červenec. Do koše přihodily už jen pár drobností a s přibývajícím časem začaly v myslích Emy i Valerie bobtnat obavy. Už dávno byla dohodnutá hodina pryč, obě měly žízeň a hlad a pohled na dobroty, čekající ve vozíku, až se do nich s chutí pustí, byl přímo týravý.
„Já nevím. Myslíš, že už budou za chvilku zpátky? Měli by. Já už nemůžu. To je ale blbá dovolená,“ brblá Ema. Sune se pomalu vedle mámy a plného košíku a Valerie ví, že dcera nemá daleko k hysterii.
„Vydrž! Já myslím, že tu budou každou chvíli. Však už je…“ Valerie mrkla na své malé náramkové hodinky, „…no, za čtvrt hodiny zavírají.“
Páteční večer skutečně pokročil. Blížila se desátá. Amplión právě vyzval zákazníky, aby ukončili svůj nákup a odebrali se k pokladnám. Z jejich dlouhé řady už v tuto chvíli fungovaly jen dvě. U jedné z nich se stále odsouvala naše dvojice na poslední místo ve frontě, jak přijížděli poslední skupinky se svými víkendovými nákupy.
„Ježíš, Valerie, ahoj! Kde se tady bereš?“ Valerie se otočila za rozjařeným hlasem.
„Jarko!“ Svou spolužačku ze střední poznala okamžitě. Na největší ranařku a organizátorku všeho dobrého i všech možných úleťáren zapomenout nešlo. Naposledy se viděly předloni na třídním srazu. Ihned si uvědomila, že Jarka se nedlouho po škole vdala a odstěhovala za svým mužem sem, do města, ve kterém stojí ve frontě s plným košem a bez koruny v kapse.
„Jaruš, ani nevíš, jak ráda tě vidím!“ Valerie věděla, že pro tuto chvíli jsou nejspíš zachráněny.
Václav s Honzou, ruku v ruce, šlapali setmělou lesní cestou. Honzíkovi bylo do breku. Táta jej uklidňoval a začal mu vyprávět jakousi historku z doby, kdy byl na vojně a jak na tom byl tenkrát se svými kamarády podobně, a přece si poradili.
„Tati, tam je světlo,“ do Václavova vyprávění vyhrkl Jan.
„Kde? Kde ho vidíš?“
„Tam. Vidíš?“ Honzík měl pravdu. Vpravo od úzké cesty problikávalo světlo. Mezi stromy se linul jas z okna nějaké budovy, nejspíš chaty, roubenky nebo možná hájovny. Při jízdě, kdy se věnoval silničce, si žádného stavení nevšiml. Je jasné, že když se uvnitř svítí, někdo tam určitě je. Sláva! Pomoc je nablízku, pomyslel si a pochválil Honzu za jeho všímavost. Také si v houstnoucím šeru všimli nenápadné travnaté cesty vedoucí nepochybně přímo ke stavení. Vydali se tam.
Už byli docela blízko, obrysy chaty byly již zcela zřetelné. Zaslechli nějaké hlasy.
„Pohni, debile! Říkal jsem jasně, že máš brát jen to, co má cenu. Myslíš, že ty vyřezávaný cajky někde prodáme? Neprodáme, vole! Zahoď to a běž do kuchyně pro mikrovlnku a tu hifi věž. Padej!“
„A co deš, Mirku, dělat ty?“
„To není možný, ty seš fakt debil. Jdu najít druhou skříň s těma fajnovejma flintama. Přece kvůli nim tu jsme hlavně, vole. Říkali nám přece, né, dyť jsi byl u toho, vole, že jich tady má nejmíň deset. Každou tak za třicet litrů. To máš tři sta táců, půlka pro nás. A máme jich v autě kolik? Pět. Jenom pět. Tak běž, než nás někdo vyhmátne,“ domluvil ten neznámý vysoký vousáč se sekyrkou v ruce, evidentně šéf, a rozhlédl se do tmy.
Václav s Honzíkem se bezděčně přikrčili.
„Tati, to jsou zloději, že?“ šeptal Honza.
„Psssst! Jo, jsou. Počkej tady na mě. Ani se nehni, hned jsem zpátky. Jo?“
Táta opustil syna a sehnutý se rozběhl k dodávce, která měla otevřená zadní křídla dveří i dveře na straně řidiče. Nahlédl dovnitř a už byl zpět u Honzíka.
„Honzo, slyšíš mě? Poslouchej dobře. Jsou to zloději a my jim jejich auto sebereme a pojedeme na policii. Musíš ale přelézt přes sedadlo řidiče, ano?“
Volkswagen Transporter z roku raz dva se pomalu rozjel z mírného svahu úzkou lesní cestou skrz mýtinu a vzdaloval se tiše od chaty. Teprve až mezi stromy, před první zatáčkou, Václav otočil klíčkem v zapalování. Motor staré kraksny naskočil jako nový. Za chvíli už uháněli s rozsvícenými světlomety pryč z lesa.
Emě se v kapse rozvrněl mobil.
„Mami, na, to je táta.“
„No kde seš, že nevoláš,“ spustila Valerie, aniž ho pustila ke slovu. „Cože? V lese? Kde v lese? Takže vy jste v tom baráku ještě vůbec nebyli, no to je fakt paráda. A co mám jako teď dělat? Nákup za mě zatáhla Jarka. To je jedno, kdo je Jarka, to ti řeknu pak, ale ona teď stojí tady s náma a čeká. Dlužím jí skoro tři tisíce. No… Odtahovku? Jo, jo, já se jí zeptám. Počkej, počkej, já si raději ty GPS souřadnice odbočky na lesní zkratku napíšu. Jo, dám jim je, jo, ano. A čím vlastně teď jedete? Tak dobře, až ústně. Tak já ti za chvilku zavolám, no tak spěchejte, ahoj.“
Václav během jízdy vytočil sto padesát osmičku a snažil se srozumitelně vysvětlit, čeho byl se synem právě svědkem.
„Jo a sebral jsem jim auto. Je už z poloviny plné kradených věcí z té chaty. Já vím, no, ale já fakt nechtěl riskovat. Nevypadali, že by se s námi bavili v rukavičkách. To víte, že ho vrátím, já jen, že jsem se dostal do takové prekérní situace a taky ji musím řešit… Ano. Ano. Dobře. Nashle.“
Vašek típnul telefon a obrátil se k synovi.
„Hele, Honzíku, tak my teď fofrem dojedeme na naši chatu, vezmeme peníze a frčíme nazpátek za maminkou. Počkáme tam na policajty, a hlavně se najíme, jo?“ Otočil se k synkovi, ale ten už vyčerpáním spal.
Na takřka prázdném parkovišti před hypermarketem stála vedle sebe dvě vozidla, a právě se blížilo třetí. Jarka zpozorněla. Svému muži sice říkala, že jede nakupovat, ještě chtěla, aby ji doprovodil, ale vymluvil se na neodkladnou pracovní záležitost. Teď jeho firemní dodávka brzdí a zastavuje vedle její oktávky. Co jej to napadlo? Vždyť ani neví, že tak pozdě, vždyť bude už skoro jedenáct večer, budu trčet na parkovišti u obchodu. A taky by zavolal. Hned si vzpomněla, že říkal něco o tom, že bude večer kdesi, kde není signál, tak ať mu nevolá. Ještě větší překvapení pro ni však bylo, když z auta vystoupil cizí chlap.
„To je dost! Sláva! Já si myslela, že nás tady už zamapujou,“ ozvala se Valerie a hrnula se k Vaškovi. „Jary, dovol, abych ti představila svého muže Václava. Václave, kde je Honzík?“
„Spí,“ řekl Vašek, pozdravil se s manželčinou kamarádkou Jarkou, ale hned se otočil k čekajícím policistům. „Tak, pánové, to je to auto. Na nic jsem nešahal, jenom v lese zavřel zadní dveře. Otisků prstů najdete určitě fůru.“
„A kde jste nechal mého manžela?“ vložila se do hovoru ustrašeným hlasem Jarka, která evidentně netušila, co se děje.
„Ten vůz je váš? Koukněte na espézetku. Je?“
„Jasně, že je. Teda je manžela. Tak kde je můj muž?“
„Paní, paní…“ obrátil se na Jarku policista.
„Šulcová. Jarmila Šulcová, a můj manžel se jmenuje Miroslav Šulc.“
„Paní Šulcová, nemáte u sebe, třeba v peněžence, náhodou fotku manžela? Ženy ji, obyčejně, u sebe nosí. Máte? Bezva.“
Václav, kterému obrázek strčili před obličej a posvítili na něj baterkou, jen kývl. „Jo. Je to on.“
„Tak to bychom měli, že? Váš taxík už je na cestě, pane Kalábe. Paní Šulcová, o svého muže se nemusíte bát. I když, jak se to vezme, že,“ pravil policajt a dodal: „Dneska bude hezká a teplá noc. Je jasno, měsíc krásně šajní, tak si to všichni užijte.“
Tenhle začátek července Kalábovi milují. Je páteční noc a jim začíná konečně dovolená.
