Blíží se Dušičky. Podzim až nezvykle září a hýří všemi barvami. Nechávám se rozkošnicky hladit paprsky slunce, které ještě pořád hřejí. Jak se krátí den, síla jim ubývá. Nepřichází však žádné sychravo, v němž se duše mohou snadno ztratit v cárech z mlhy.
Stojím na hřbitově v Lese vzpomínek, kam jsem před mnoha lety uložila tátu a pak mámu. Na jaře mi bylo sedmdesát let. Nikdy jsem neměla čas sledovat, jak stárnu. Opírám se o hůl, dívám se na své vrásčité ruce a připadá mi to až neuvěřitelné. Cestou zpátky na mě padá nostalgie. Najednou se odněkud vynoří vzpomínka na muže, který krátce, ale intenzivně prošel mým životem. Neviděla jsem ho léta. Jsem zvědavá, jak se má. Vlastně bych se s ním ráda potkala.Doma na internetu nakonec najdu, co hledám. Raději bych to nenašla, na jaře totiž zemřel. Dlouho se dívám z okna do zahrady. Pak zapálím svíčku, sednu si do křesla a pomalu přivírám oči. Nořím se do vzpomínek a snažím se vybavit si ho do všech podrobností. Chci se s ním rozloučit.
Tak důvěrná, jako s ním, jsem s nikým jiným nebyla. Velmi mě přitahoval, vedle něj jsem ztrácela kontrolu. Řekla jsem mu toho spoustu a další spoustu jsem neřekla. Věděla jsem, že spolu nemůžeme být. Chtěla jsem být dál, ne blíž. Ale teď je to jedno. Jsem stará dáma a on už tady není. Znovu ho vidím před sebou. Pronikavé tmavé oči. Trochu posměšný úsměv skrytý v šedivých vousech. Dokonce i slyším, jak mi s provokativním výrazem říká: „Nevíte, co chcete.“
V duchu mu odpovídám: „Chci vás.“
Už vím, jak se s ním rozloučím. Napíšu mu to, co jsem mu tehdy nedokázala říct. Jsem si jistá, že můj vzkaz dojde, kam má. Koneckonců jsou Dušičky.
Všechna slova, která v sobě mám uložená tolik let, teď chtějí ven. Tužka běží rychle po papíru, jako by se bála, že si to rozmyslím a že je vezmu zpět.
Drahý,
často jste mi kladl otázku, co chci. A já nedokázala odpovědět. Možná jsem to opravdu nevěděla. Možná jsem se styděla. Možná jsem měla strach z toho, že by se to skutečně stalo.
Měla jsem spoustu času o tom přemýšlet. Bylo pro mě vždy těžké si o cokoliv říct. Teď už to dokážu, ale není, komu bych to řekla. Už tady nejste a nikdy se to nestane. Teď už vím, co jsem tenkrát chtěla. A vlastně to chci stále.
Chci vaše pevné objetí, abych se cítila bezpečně. Dotyk, abych se uvolnila. Dostatek času, abych se na vás mohla naladit. Chvíle společného klidu, aby se ve mně všechno usadilo a zapadlo na správná místa. Potřebuji si zvyknout na vás i na to, že nemusím být na všechno sama.
Je mi s vámi dobře. Mám ráda vaše ruce i vaše vousy. Líbí se mi, jak se na mě díváte, i jistota, s jakou se mě dotýkáte. Vzrušuje mě váš hlas i drsnost, se kterou si mě podmaňujete. Ráda se s vámi líbám a ráda se vás dotýkám. Všude. Ale ze všeho nejdůležitější je pro mě pocit, že mě vnímáte. Že jsme skutečně spolu. Všechno ostatní jsou možnosti a nemají žádné hranice.
Chybíte mi. Jednou se určitě znovu setkáme. Tam na druhé straně.
Průvan najednou sfoukl svíčku na stole. Zdá se mi, že on stojí za mnou a objímá mě. Cítím škrábání vousů na krku a slyším jeho hlas, jak mi šeptá do ucha: „Jste roztomilá, má drahá. Počkám tam na vás.“
Usmívám se: „Budete čekat ještě dlouho."
„To nevadí," políbí mě zlehka na krk. „Stojíte mi za to."
Všechny ty uplynulé roky jako by se najednou rozpustily v proudu času. Jsem znovu s ním. Jsme spolu.
