 |
| Svatojiřské přípisky ze 70.-90. let 13. století |
Sestra Apolena mezitím mlčky hladila vytržené zmuchlané listy své modlitební knížky. V duchu si stále dokola opakovala, co před pár týdny napsala: „Aldik krásen jako anjelik, jenž se v blátě válé.“
Plakala. Nikdy k řádovým sestrám úplně nezapadla. Zatímco ostatní trávily volný čas mlčení mezi ranní modlitbou, zpívanou liturgií, řeholní prací a nešpory zahradničením či sebezpytováním, ona jej trávila v knihovně. Rukou jemně přejížděla po hřbetech knih, nasávala jejich vůni a snila.
Před pár týdny po jedné bohoslužbě zaslechla, že vrásčitého otce Vita za pár dní nahradí ve službě mladší páter Aldimus. Zatím prý bude ve skriptoriu přepisovat žalmy a další texty. Jakmile ho Apolena spatřila ve výklenku za knihovnou klečet nad kalamářem a poctivě vykreslovat každé písmeno, celá se rozechvěla. Bůh rázem nebyl jediným mužem, který otiskl nesmazatelnou stopu do jejího srdce. Tajně ho pozorovala. Snažila se zachytit, jakým klikyhákem zaznamenává tu či onu hlásku.
„Kdyby se to dozvěděly sestry, minuce by mě jistě neminula,“ pomyslela si a okamžitě myšlenku na místnost určenou pro pouštění žilou zapudila. Byla to jedna z prvních komůrek, která byla řeholnicím ihned po jejich příchodu představena, aby je odradila od jakýchkoli nepravostí.
„Co na něj tak civíš? Zapomněla jsi na sobotní roráty?“ vytrhlo ji ze snění hromování sestry Benedikty. „Abatyše tě všude hledá, prý našla ve tvém zpěvníku nějaké písanice nebo co. Za pár dní slavíme narození pána Krista a ty si takhle koleduješ!“ Vzala Apolenu za ruku a táhla ji k představené.
Eleonora v rukou třímala torzo Apolenina zpěvníku. „Co to je?“ ptala se abatyše mezi dveřmi. Nečekala na odpověď. „Tet anjelik jmieše lokty, ptilík…“ četla najednou z vytrhaných listů, které znechuceně odhazovala. Snášely se na zem jako sojčí peříčka.
Apolena sklopila oči. Mlčela. „Ticho je privilegovaným nástrojem pro vstup do vztahu s Bohem i sestrami. Ticho šlechtí,“ naučila se v semináři před vstupem do řádu. Tak se toho držela. Většinu promlouvání představené ani nevnímala. Slovo „minuce“ ovšem slyšela zcela zřetelně. Místo pohankové kaše s hrachem ji k obědu čeká vysátí. Páter Vitus ji musel udat, nikdo jiný ji u mnicha neviděl.
Šla poslušně, rty jí potichu odříkávaly modlitbu. Prosila Boha o odpuštění. Odevzdaně se položila na tvrdou dubovou pryčnu, vyhrnula rukáv a pak už jen přerývavě slyšela, že hříšná haema musí pryč!
„Lector Vitus nekrásný kurvy syn,“ vysoukala ze sebe z posledních sil předtím, než omdlela z rychlého úbytku krve. Ne hříšné, ale naprosto lidské krve.
Podklady k zadání úkolu:
Nechte se inspirovat k příběhu o jeptišce, která je autorkou jedněch z nejstarších dochovaných česky psaných textů:
Transliterace: Aldik craſen iako angelik ie[n]ſ v blati ze vale [pokračuje věta odlišnou rukou] u tet angelic imyeſe lokti ptilik.
Berhel zoci[us] viti Scerni yaco Zmek
Lecctor vituz Necraſni Curbizin
Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé. Tet anjelík jmieše lokty, ptilík.
Berhel, socius Viti, černý jako zmek.
Lector Vitus nekrásný kurvy syn.
Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit.
"Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší.
Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku.
O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života.
Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé."
(Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.)
A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn."
Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém...
„Kdyby se to dozvěděly sestry, minuce by mě jistě neminula,“ pomyslela si a okamžitě myšlenku na místnost určenou pro pouštění žilou zapudila. Byla to jedna z prvních komůrek, která byla řeholnicím ihned po jejich příchodu představena, aby je odradila od jakýchkoli nepravostí.
„Co na něj tak civíš? Zapomněla jsi na sobotní roráty?“ vytrhlo ji ze snění hromování sestry Benedikty. „Abatyše tě všude hledá, prý našla ve tvém zpěvníku nějaké písanice nebo co. Za pár dní slavíme narození pána Krista a ty si takhle koleduješ!“ Vzala Apolenu za ruku a táhla ji k představené.
Eleonora v rukou třímala torzo Apolenina zpěvníku. „Co to je?“ ptala se abatyše mezi dveřmi. Nečekala na odpověď. „Tet anjelik jmieše lokty, ptilík…“ četla najednou z vytrhaných listů, které znechuceně odhazovala. Snášely se na zem jako sojčí peříčka.
Apolena sklopila oči. Mlčela. „Ticho je privilegovaným nástrojem pro vstup do vztahu s Bohem i sestrami. Ticho šlechtí,“ naučila se v semináři před vstupem do řádu. Tak se toho držela. Většinu promlouvání představené ani nevnímala. Slovo „minuce“ ovšem slyšela zcela zřetelně. Místo pohankové kaše s hrachem ji k obědu čeká vysátí. Páter Vitus ji musel udat, nikdo jiný ji u mnicha neviděl.
Šla poslušně, rty jí potichu odříkávaly modlitbu. Prosila Boha o odpuštění. Odevzdaně se položila na tvrdou dubovou pryčnu, vyhrnula rukáv a pak už jen přerývavě slyšela, že hříšná haema musí pryč!
„Lector Vitus nekrásný kurvy syn,“ vysoukala ze sebe z posledních sil předtím, než omdlela z rychlého úbytku krve. Ne hříšné, ale naprosto lidské krve.
Podklady k zadání úkolu:
Nechte se inspirovat k příběhu o jeptišce, která je autorkou jedněch z nejstarších dochovaných česky psaných textů:
 |
| Svatojiřské přípisky |
 |
| Antifonář svatojiřský |
Berhel zoci[us] viti Scerni yaco Zmek
Lecctor vituz Necraſni Curbizin
Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé. Tet anjelík jmieše lokty, ptilík.
Berhel, socius Viti, černý jako zmek.
Lector Vitus nekrásný kurvy syn.
Rozhlasové Toulky českou minulostí - díl 109 - Tajemství jména Dalimil
Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit.
"Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší.
Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku.
O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života.
Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé."
(Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.)
A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn."
Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém...
 |
Chorální kniha svatojiřská z přelomu 13. a 14. století |
Nejstarší česky psané posměšné charakteristiky - tzv. svatojiřské přípisky
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
