Moje maminka k nám přijela na návštěvu se svým psem Beníkem. Beník je na mamince naprosto závislý. Všude ji doprovází, stále ji hlídá a neskutečně trpí, když je od ní odloučen.
Rozhodly jsme se, že půjdeme nakoupit něco pěkného na sebe, aby měla maminka nějakou radost ze života, a protože do obchodních domů psi nesmí, ponechali jsme Beníka u nás na zahradě, kde pobíhal s našimi dvěma psy. A myslely jsme, že je vše naprosto vymyšlené. A bylo. Až do chvíle, kdy na vrátka v bráně zaklepal náš známý a můj manžel mu otevřel. Beník si ihned uvědomil, že přišla jeho chvíle a se vší vervou foxteriéra vyrazil dírou ven.
Manžel i Honza se za ním vrhli a utíkali po ulici, auta zastavovala, Beník pádil neskutečně rychle, až zmizel kdesi v dálce na Ladronce. Chlapi běhali, volali, ale pes si byl jistě dobře vědom toho, že se s nimi nechce vrátit a myslím, že se rozhodl jít hledat svou paničku.
Všichni jsme z toho byli smutní, celý večer jsme běhali po parku a volali Beníka, ale nikde nic. Maminka musela odjet domů bez psa.
Přeci tohle nevzdáme, řekla jsem manželovi. Ten přikývl a tak začala honba za utečencem. Manžel jezdil na kole, já autem. Z knih jsme zjistili, že pes může uběhnout za noc i desitku kilometrů. Do akce jsme zapojili i Facebook a rubriku Ztracení psi, dali jsme tam fotku Beníka a srdceryvný popis toho, jak byl Beník jako štěně týraný a že ho maminka zachránila a jak ji Beník za to miluje.
A ohlasy byly. Jenže jsme zjistili, že po Praze běhá asi 10 toulavých psů podobných Beníkovi. Stejně jsme to nevzdávali. Uteklo už 10 dnů od jeho útěku a stále jsme věřili, že je šance ho najít.
Všichni jsme z toho byli smutní, celý večer jsme běhali po parku a volali Beníka, ale nikde nic. Maminka musela odjet domů bez psa.
Přeci tohle nevzdáme, řekla jsem manželovi. Ten přikývl a tak začala honba za utečencem. Manžel jezdil na kole, já autem. Z knih jsme zjistili, že pes může uběhnout za noc i desitku kilometrů. Do akce jsme zapojili i Facebook a rubriku Ztracení psi, dali jsme tam fotku Beníka a srdceryvný popis toho, jak byl Beník jako štěně týraný a že ho maminka zachránila a jak ji Beník za to miluje.
A ohlasy byly. Jenže jsme zjistili, že po Praze běhá asi 10 toulavých psů podobných Beníkovi. Stejně jsme to nevzdávali. Uteklo už 10 dnů od jeho útěku a stále jsme věřili, že je šance ho najít.
Konečně jsme dostali zprávu, že na Petříně běhá pejsek, který je Beníkovi velmi podobný. Vzali jsme kola a nasedli. Když jsme v dálce uviděli Beníkův ocásek, byli jsme šťastní a nadšení. Až do chvíle, kdy jsme zjistili, že se k němu můžeme přiblížit tak na dva metry, v tom se otočí a utíká pryč od nás. Jakoby na nás úplně zapomněl. Musí nás být víc, rozhodl manžel a tak jsme povolali celou mou firmu, všechny známé a vyrazili jsme na hon psa. Po celém dnu běhání Petřínem nahoru a dolů, vpravo a vlevo a zase nahoru a dolů bylo jasné, že Beník je rychlejší, vytrvalejší a navíc se evidentně na Petřině skvěle orientuje.
Co teď? Kdo ho odchytí? Má někdo uspávací střelu? Kde někoho takového sehnat? Přemýšleli jsme celý večer, nemohli v noci spát a vymýšleli scénáře jak na to.
Ráno jsem se podívala na našeho psa – středního pudla Tamina. A bleskla mi hlavou spásná myšlenka. Beník sice na nás zapomněl, ale co kdyby si pamatoval na rodinnou psí smečku. Jdeme Tamino, zavelela jsem a vyrazili jsme po cestě Petřínem. Každého, koho jsme potkali jsme zastavili s dotazem, zda neviděli rezatého foxteriéra. Hned podruhé jsme byli úspěšní a pán nás poslal nahoru do kopce po úzké cestě. Tak běž Tamino a hledej, přikázala jsem psovi a pustila ho z vodítka. Vyrazil dopředu a bylo jasné, že bere mou výzvu zcela vážně a hodlá svůj úkol splnit. Najednou se kousek nad ním v kopečku objevila rezavá skvrna a já doufala, že je to ON. Byl. Běžel naproti Taminovi, ocásek nahoru. Rychle jsem se přikrčila a zůstala na místě. Byli od mě asi 10 metrů. V ruce jsme svírala pamlsek pro Tamina a ani nedýchala napětím, co bude. Psi se k sobě přiblížili. Beník trochu zaváhal, ale potom se s Tamínem přivítal jako vždycky, vrtěli na sebe ocásky a radostně se očuchávali.
Tamino, potichu jsem zavolala a Tamino vzorně běžel ke mně, já stále v dřepu, ruku s pamlskem nataženou. Tamino si hned pamlsek vzal a já rychle dala do ruky další, protože se ke mně blížil Beník. Běžel za svým psím kamarádem a když ucítil dobrůtku, pokračoval až k mé ruce. Opatrně si vzal pamlsek.
Jakmile se jeho mokrý čumáček dotkl mé ruky, poznal mě. Začal se točit radostí, skákal na mě, štěkal jak pominutý. To byla taková psí radost…
A tak se neuvěřitelné stalo skutkem. Po 14 dnech jsme vrátili mamince jejího utečence a konečně si mohli vydechnout. Byli jsme lehčí o pár kil, ale neskutečně šťastní. My, že jsme to nevzdali, Tamino, že je skvělý parťák a Beníček, že má zase pelíšek a plnou misku.
Co teď? Kdo ho odchytí? Má někdo uspávací střelu? Kde někoho takového sehnat? Přemýšleli jsme celý večer, nemohli v noci spát a vymýšleli scénáře jak na to.
Ráno jsem se podívala na našeho psa – středního pudla Tamina. A bleskla mi hlavou spásná myšlenka. Beník sice na nás zapomněl, ale co kdyby si pamatoval na rodinnou psí smečku. Jdeme Tamino, zavelela jsem a vyrazili jsme po cestě Petřínem. Každého, koho jsme potkali jsme zastavili s dotazem, zda neviděli rezatého foxteriéra. Hned podruhé jsme byli úspěšní a pán nás poslal nahoru do kopce po úzké cestě. Tak běž Tamino a hledej, přikázala jsem psovi a pustila ho z vodítka. Vyrazil dopředu a bylo jasné, že bere mou výzvu zcela vážně a hodlá svůj úkol splnit. Najednou se kousek nad ním v kopečku objevila rezavá skvrna a já doufala, že je to ON. Byl. Běžel naproti Taminovi, ocásek nahoru. Rychle jsem se přikrčila a zůstala na místě. Byli od mě asi 10 metrů. V ruce jsme svírala pamlsek pro Tamina a ani nedýchala napětím, co bude. Psi se k sobě přiblížili. Beník trochu zaváhal, ale potom se s Tamínem přivítal jako vždycky, vrtěli na sebe ocásky a radostně se očuchávali.
Tamino, potichu jsem zavolala a Tamino vzorně běžel ke mně, já stále v dřepu, ruku s pamlskem nataženou. Tamino si hned pamlsek vzal a já rychle dala do ruky další, protože se ke mně blížil Beník. Běžel za svým psím kamarádem a když ucítil dobrůtku, pokračoval až k mé ruce. Opatrně si vzal pamlsek.
Jakmile se jeho mokrý čumáček dotkl mé ruky, poznal mě. Začal se točit radostí, skákal na mě, štěkal jak pominutý. To byla taková psí radost…
A tak se neuvěřitelné stalo skutkem. Po 14 dnech jsme vrátili mamince jejího utečence a konečně si mohli vydechnout. Byli jsme lehčí o pár kil, ale neskutečně šťastní. My, že jsme to nevzdali, Tamino, že je skvělý parťák a Beníček, že má zase pelíšek a plnou misku.
