,,Jjjjá?” zablekotal jsem. ,,Jo, šéf jede s klukama z práce na teambuilding, prej půjdou i na fotbal a máš jet s nima.”
Tato věta mě dorazila. Já pojedu do Madridu, abych viděl Real Madrid, nejlepší tým světa. Naživo!
Týden uplynul jako voda a já už seděl v letadle připraven a odhodlán vyřvat si následující den hlasivky. ,,Za 24 hodin už budu na stadionu,” běželo mi pořád hlavou.
Let nebyl dlouhý, trval necelé 3 hodiny a já mohl nadšením prasknout.
Když jsme opustili letiště, nastal však zlom.
Na zápas jsem úplně zapomněl, naprosto mě uchvátil Madrid sám. Nádherná architektura všude okolo, mísil se zde neoklasicismus s barokem, špetka renesance taky nechyběla, prostě ideální kombinace.
K tomu se přidali i místní, kteří byli neuvěřitelně sympatičtí a snažili se nás uvítat, jak jen nejlépe mohli. Jeden z majitelů místního klubu mi v mých patnácti letech mi dokonce řekl, že pokud se večer do klubu vrátím, tak mi sežene tři holky, abych se nenudil...
Byla to sice krásná nabídka, ale já rozhodně neměl v plánu nikam večer vyrazit, musel jsem pořádně vyspat, abych zítra konečně spatřil tu nádheru.
,,Kámo, tak to je brutál,” zahlásil syn šéfa, když jsme vystoupili z taxíku před stadionem.
Tisíce lidí tam nekontrolovaně kmitaly ze strany na stranu, všude stánky s dresy, šálami a slunečnicovými semínky. ,,Musíme se probít, Peťo běž první, jsi největší.” Rozkázal kamarád a já se tak jal prorážet davy rozvášněných jižanů. Náš vstup naštěstí nebyl daleko, rychle jsme prošli kontrolou a hned si to štrádovali na naše místa.
,,Wooooow,” hlesl jsem a kochal se výhledem 80tisícový svatostánek, který postupně plnilo 80tisíc lidí, bylo to jak vidět mravenečky stavět mraveniště, všechno to byl takový zvláštně organizovaný chaos, celkovou scenérii ještě nádherně podtrhoval začínající západ slunce.
To, co ale přišlo pak bylo něco mimořádného.
Celý stadion najednou vstal a začala hrát hymna Realu Madrid, v tu chvíli jsem zažil nepopsatelné. Mráz mi běhal po zádech o sto šest, husí kůže zážitek umocňovala. Cítil jsem pocit naprostého blaha, radosti, totálního souznění s časem a prostorem, chtěl jsem zpívat, skákat, křičet a přesně to jsem taky dělal. V ten moment mě nezajímalo nic jiného než právě přítomný okamžik.
,,Ty vole, tys nebrečel u Titanicu a tady začneš řvát jak malá holka?” pomyslel jsem si, když se mi v očích objevily slzy a já nevěděl jak reagovat, vlastně mi to bylo fuk.
To je ono! Bylo mi to fuk, to byl ten nejkrásnější pocit, jsem tlustej, no a co, nedaří se mi ve škole, no a co, máš hlad, no a co.
Zápas skončil 2:0.
,,Kámo, tak to je brutál,” zahlásil syn šéfa, když jsme vystoupili z taxíku před stadionem.
Tisíce lidí tam nekontrolovaně kmitaly ze strany na stranu, všude stánky s dresy, šálami a slunečnicovými semínky. ,,Musíme se probít, Peťo běž první, jsi největší.” Rozkázal kamarád a já se tak jal prorážet davy rozvášněných jižanů. Náš vstup naštěstí nebyl daleko, rychle jsme prošli kontrolou a hned si to štrádovali na naše místa.
,,Wooooow,” hlesl jsem a kochal se výhledem 80tisícový svatostánek, který postupně plnilo 80tisíc lidí, bylo to jak vidět mravenečky stavět mraveniště, všechno to byl takový zvláštně organizovaný chaos, celkovou scenérii ještě nádherně podtrhoval začínající západ slunce.
To, co ale přišlo pak bylo něco mimořádného.
Celý stadion najednou vstal a začala hrát hymna Realu Madrid, v tu chvíli jsem zažil nepopsatelné. Mráz mi běhal po zádech o sto šest, husí kůže zážitek umocňovala. Cítil jsem pocit naprostého blaha, radosti, totálního souznění s časem a prostorem, chtěl jsem zpívat, skákat, křičet a přesně to jsem taky dělal. V ten moment mě nezajímalo nic jiného než právě přítomný okamžik.
,,Ty vole, tys nebrečel u Titanicu a tady začneš řvát jak malá holka?” pomyslel jsem si, když se mi v očích objevily slzy a já nevěděl jak reagovat, vlastně mi to bylo fuk.
To je ono! Bylo mi to fuk, to byl ten nejkrásnější pocit, jsem tlustej, no a co, nedaří se mi ve škole, no a co, máš hlad, no a co.
Zápas skončil 2:0.
Já si však nejvíc z celého dne pamatuji právě ty chvíle před výkopem. Přál by každému, aby mu alespoň jednou v životě bylo na moment všechno fuk….
