Zase jsem zaspala!
Včera jsem dlouho po západu slunce seděla na terase a pozorovala jsem hvězdy. Bylo mi známo, že musím dnes ráno brzy vstávat, od včerejšího nočního nebe však nešly oči odtrhnout. Ustelu si postel, svou i Petrovu polovinu, a vyrážím do kuchyně postavit si vodu na čaj. Snažím se při tom nekoukat na své ruce, vím, co bych v nich viděla. Prsty jako vypasené larvy a pahýl místo malíčku. Nikdy asi nepochopím, že mi Petr tvrdí, že ho neodpuzuji. Mně samotné to přijde naprosto odporné a své ruce skrývám v rukavicích, kdykoliv to jde. I proto mi v divadle řekli, že mě na jevišti nezaměstnají. Prý by nevypadalo dobře, kdyby hlavní roli dostala herečka, která musí za všech okolností nosit rukavice. A to, že jsem vystudovala konzervatoř na výbornou, nikoho nezajímalo. V žádném z divadel, ve kterých jsem se ptala. Všichni pohlíželi pouze na estetickou stránku věci, vůbec nebrali v potaz schopnost člověka se vyjadřovat a jinak se projevovat na jevišti. Už jsem se s tím smířila, někdy se ale v myšlenkách vracím k tomu osudnému dni, který bych bez mrknutí oka vzala zpět.
Při výběru oblečení pro dnešní den si bezmyšlenkovitě hladím břicho. Petrovi jsem to ještě neřekla, ale nepochybuji, že bude šťastný. Už nějakou dobu se o děťátko snažíme, oba jsme odjakživa chtěli vlastní rodinu. Mým snem bylo stát se herečkou, vychovávat své děti v divadle a vést je k lásce k umění. Bohužel, nemůže se nám vždy splnit vše, oč žádáme. I tak se mi již splnilo víc, než bych kdy čekala – mám milujícího manžela, naše příjmy jsou dostatečně vysoké, abychom se nemuseli ničeho bát, a brzy snad k našemu štěstí přidám i milující malý uzlíček radosti. Rozhodnu se pro první svetr a džíny, které ze skříně vytáhnu. To musí stačit.
Opouštím náš byt s lehkým zpožděním, které ke mně bezpochyby patří, a přede dveřmi ještě kontroluji, zda mám vše, co potřebuji. Klíče, rukavice, peněženku, hodinky, lahev s vodou. Na oběd si musím dojít do kavárny vedle, usoudím. Na jeho přípravu už opravdu čas nemám.
Když se moje pracovní doba chýlí ke konci, už vymýšlím, co bych Petrovi uvařila k večeři. Máme dnes výročí, chci ho tedy něčím překvapit. Vím, že má rád vše, co uvařím, ale dnešek je speciální. Rozhodnu se pro jeho oblíbený steak se zeleninou, jako dezert volím jahody s jogurtovou zmrzlinou a šlehačkou. Moje láska si to všechno zaslouží, a mnohem více. Za to, jak mě bránil před nenávistí a utlačováním od ostatních kvůli mým nedostatkům. Za to, jak je na mě hodný, jak se stará, aby mi nic nechybělo a abych byla stále spokojená.
Při čekání ve frontě stojím za maminkou s malým chlapečkem, který neustále odbíhá tam a zase onam. Strhaná žena se mi vždy omluví, když do mě klučina narazí, občas mě žádá, abych jí nákup pohlídala, když malý raubíř odběhne moc daleko a ona se ho musí vydat hledat. Vždy jí pouze s úsměvem odvětím, že se nic neděje. Současně uklidňuji stařenku, stojící ve frontě za mnou a nadávající na aktivní děcko. Rozumím oběma ženám a snažím se o zamezit konfliktu mezi nimi. Všichni si zaslouží pochopení, ať už se jedná o malé děti nebo o důchodce, ať už mají důvody pro své chování jakékoliv. Neznamená to, že někdy lidi nesoudím podle jejich činů, to nejmenší, co jim však mohu nabídnout, je mé porozumění.
V momentu, kdy doma otevřu dveře od kuchyně, vím, že všechny mé plány na večeři padají. V jídelně na židli sedí Petr, v ruce drží krásnou kytici a říká mi, abych se oblékla do něčeho elegantního. Jdeme na večeři do restaurace, prý abychom naše výročí oslavili ve vší parádě. Při dezertu bude ideální čas pro to, abych mu předala jeho dárek. Dárek, který nebude pouze pro něj, ale společný pro nás pro oba.
