Opravdu na poslední chvíli se vsoukám do nepohodlné kostelní lavice mezi moji kamarádku a drobného staříka po pravici.
Vlastně ani nevím, na jaký koncert jsem přišla, ale nevadí, varhany a smyčce, to mi stačí. Částečně slastně a částečně unaveně zavírám oči, líp se mi tak hudba vnímá. Mozek okamžitě opouští nemocniční zdi, odkud jsem před chvílí odešla, a lačně vsakuje první tóny houslí.
A najednou je zase léto, to léto, kdy jsem potkala svoji dávnou lásku. Znovu oba svobodní, couráme pár dní po jihočeských lesích. Malý vesnický kostelík, varhany a housle. Několik náhodných posluchačů roztroušených v lavicích. Vzduch v kostele je hustý zvláštní energií, cítím, jak tóny varhan zaplňují prostor kostela, odráží se od stěn a rezonují v mém těle.
Divoké trylky houslí způsobí, že si připadám, jako kdybych se vznášela v prostoru. Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme venku z kostela, on mě drží v náručí a já cítím jeho rty na svých. Polibky chutnají úplně stejně jako tenkrát, znovu je mi sedmnáct. V jeho šedomodrých očích se odráží záře zapadajícího slunce a čas přestal existovat.
Ležíme ve vysoké trávě pod starou lípou, kam jsem si odpoledne nechtěla ani sednout při vidině celého roje boreliózou nabitých klíšťat, nohatých pavouků a úporných komárů. Čas pořád neexistuje. Nevím, jestli ve mně ještě vibrují tóny varhan nebo mě rozechvívají ruce, které hladí moji nahou kůži.
Jako smyčec houslí laská dlouhým tónem strunu, tak jede vzhůru po mé noze jeho ruka, napíná a ladí tak moje struny někde uvnitř mého těla. Moje unavená ňadra opět rozkvétají, celulitida mizí, aspoň tak se teď vnímám v jeho náruči.
Prsty rozechvěle nořím do jeho prošedivělé bradky, druhou rukou hladím široká mužská záda. V břiše cítím zvuk hlubokých varhanních píšťal a potom už se rozeznívají všechny rejstříky najednou. Stařičká lípa tiše šumí ve večerním vánku, vůně lipových květů se mísí s vůní jeho těla. Smyčec houslí jezdí sem a tam po mých strunách, Panova flétna naplňuje celý můj vnitřní prostor. Měsíc pomalu spěje k úplňku, a já, za dunění tympánů, k závěrečným akordům. Můj hluboký vzdech je naštěstí přehlušen potleskem posluchačů. Zděšeně otvírám oči, čas začne najednou zase existovat, zběsile poskočí, a nemilosrdně mě vrhne zpět do reality.
„Už jsem měla strach, že začneš chrápat, vydávala jsi divný zvuky,“ obrací se na mě kamarádka.
Ležíme ve vysoké trávě pod starou lípou, kam jsem si odpoledne nechtěla ani sednout při vidině celého roje boreliózou nabitých klíšťat, nohatých pavouků a úporných komárů. Čas pořád neexistuje. Nevím, jestli ve mně ještě vibrují tóny varhan nebo mě rozechvívají ruce, které hladí moji nahou kůži.
Jako smyčec houslí laská dlouhým tónem strunu, tak jede vzhůru po mé noze jeho ruka, napíná a ladí tak moje struny někde uvnitř mého těla. Moje unavená ňadra opět rozkvétají, celulitida mizí, aspoň tak se teď vnímám v jeho náruči.
Prsty rozechvěle nořím do jeho prošedivělé bradky, druhou rukou hladím široká mužská záda. V břiše cítím zvuk hlubokých varhanních píšťal a potom už se rozeznívají všechny rejstříky najednou. Stařičká lípa tiše šumí ve večerním vánku, vůně lipových květů se mísí s vůní jeho těla. Smyčec houslí jezdí sem a tam po mých strunách, Panova flétna naplňuje celý můj vnitřní prostor. Měsíc pomalu spěje k úplňku, a já, za dunění tympánů, k závěrečným akordům. Můj hluboký vzdech je naštěstí přehlušen potleskem posluchačů. Zděšeně otvírám oči, čas začne najednou zase existovat, zběsile poskočí, a nemilosrdně mě vrhne zpět do reality.
„Už jsem měla strach, že začneš chrápat, vydávala jsi divný zvuky,“ obrací se na mě kamarádka.
A teprve teď si uvědomuji, že celou dobu držím křečovitě za ruku drobného staříka po mé pravici. Nehnutě sedí, má trošku vytřeštěné oči a ani nevnímá, že na něho mluví jeho žena. Pouštím honem jeho zpocenou dlaň a mizím v davu dřív, než si mě stačí prohlédnout. Rychle se loučím s kamarádkou a spěchám domů, kde na mě naštěstí čeká on, můj milovaný orchestr.
