„No tak, mami!“
„Žádný: no tak, mami. Jsi pořád stejný trdlo. To bych tě nesměla znát. A čím jsi starší, tím to je s tebou horší. Holka, holka. Ani se nedivím, že sis po Karlovi už nikoho dalšího nenašla. Co jen pořád máš v tý hlavě... Po mně určitě nejseš. Tak pamatuj, budu tě čekat zítra v půl čtvrtý a buď prosím přesná. Víš, že nesnáším čekání. Samozřejmě taky předpokládám, že ten věnec už budeš mít s sebou.“
„To je teda od tebe sprostý, zrovna teď mi připomenout Karla... Taky ti nepřipomínám tátu!!! Hele, víš co, já se ti asi na ten věnec a celou tu šaškárnu vykašlu. Nikam s tebou nejedu!“
„Přestaň jančit. No tak jsem ti Karla připomenula. A co má být. Není to pravda? A ostatně, už se dál s tebou bavit nehodlám. Tak zítra! V půl čtvrtý. Přesně!“
Cvak. Telefon v její ruce oněměl. Generál s vojínem o svém rozkazu nikdy nediskutuje. Buď je splněn, nebo následuje trest.
Těmi slovy o Karlovi matka Hanku zasáhla víc, než v danou chvíli čekala. Byla do něj hrozně zamilovaná. Pečlivě budovala společné hnízdečko. Žila jen tím a věřila, že spolu vytvoří konečně rodinu. Bezpečný přístav bez neustálého komandování, šikanování, ponižování. Tři roky jí trvalo, než zjistila, že tenhle její sen nevratně skončil v jednosměrce. Karel si našel jinou... Jako kdysi táta, pomyslela si s nepříjemným sevřením žaludku Hanka. Kdyby si Karel aspoň našel mladší nebo pořádnou sexbombu. Ale ani jedno, ani druhé. Takovou úplně obyčejnou šedou myš. V čem byla proboha lepší než já? Co na ní viděl?
Hanka se ponořila do vzpomínek. Máma byla vrchním velitelem celý život. Neustále jen komandovala a peskovala. Všechny. Tátu, bráchu. Nejvíc ale ji. Vůbec si nepamatovala, že by ji někdy za něco pochválila. Mazlení? Na to si nikdy nehrála. Jo, ještě tak její tři kočky. S těmi se dokázala muchlovat a pusinkovat celé hodiny.
Bylas studená jako ty jejich čumáky. Proto jsi je asi měla raději než nás, že ano, matinko? uchechtla se Hana škodolibě. Táta to jednoho dne nezvládl a prostě se vypařil. Dlouho mu to nedokázala zapomenout. Brácha to vyřešil podobně. Ještě na intru si našel přítelkyni, a jak jen to bylo možné, nastěhoval se k ní. Bydlí daleko. Má rodinu. Děti, které jí zatím nebyly dopřány. Zavolá jen výjimečně, na Vánoce. Jinak ani na narozeniny ne. Ona odvahu zbavit se stínu své matky nenašla. Vlastně ano. Jednou. To, když se seznámila s Karlem. Tenkrát se cítila silná, odhodlaná. Pak se to prostě divně zvrtlo. Až teď si uvědomila, jak se máma dlouho snažila dostat pod svou kontrolu i jeho. Narazila.
Ale neměla jsem na tom kus viny i já? pokračovala Hanka v trýznivé samomluvě. Mami, mami, přece jen mám taky něco z tebe. Taky jsem měla dojem, že musím svou představu štěstí vnutit druhým. Ať to stojí, co to stojí...
Na druhém konci města její matka prudce pohodila telefon na křeslo. Káča jedna.! Co si vlastně o sobě myslí? Nemá ke mně žádnou úctu...! Dlouze se zadívala z okna, za kterým se jako o závod honilo v bledém svitu pouliční lampy větrem servané listí. A náhle jako by se v ní něco zlomilo. Pohled na holé větve zmítající se v poryvech podzimního vichru ji rozlítostnil. Připadala si najednou strašně osamělá. Všichni ji opustili. Vlastně má už jen Hanku... Proč jen na ni musela být tak zlá? Aniž by si to v tu chvilku zvědomila, mechanicky natáhla ruku po telefonu.
„Ty, Hani, mrzí mě, co jsem ti řekla o Karlovi. Byl to neřád, já vím... to jsem fakt nechtěla. Tak co, přijdeš zítra?“
„No ne, matko? Co se s tebou děje? To víš, že dle rozkazu jsem u tebe v půl čtvrté. A samozřejmě s věncem. Ale o Karlovi se už raději bavit nebudeme, že?“
Na hřbitov dojely mlčky. Máma vyndala z tašky hadr, pečlivě otřela malý pomník s vybledlou podobiznou pohledného muže a položila na hladkou očištěnou žulu věnec.
„Tak to vidíš, Pavle,“ oslovila portrét. „Ta tvoje mrcha, kvůli který jsi mě opustil, ti sem jak je rok dlouhý nepřijde ani zapálit pitomou svíčku. Kdybych se nepostarala já, tak to máš zarostlý plevelem! Jenže tys nikdy neocenil, co pro tebe dělám. I teď, a nemusela bych!“ Poslední větu si už dopověděla takřka neslyšně jen pro sebe. Potom se zjevně s potížemi pomalu narovnala. „Nesedneme si na chvilku?“ Aniž vyčkala na odpověď, došla k lavičce, rukou smetla vrstvu navátého listí a posadila se. Ruce položila do klína a její oči se zadívaly kamsi nad pomník. Její rty se přitom dál už bezhlasně pohybovaly. Hanka zůstala v rozpacích stát.
„Víš,“ pronesla najednou polohlasně, víc pro sebe než k dceři, „není mi v poslední době moc dobře. Vždycky jsem pro vás všechny chtěla jen to nejlepší, ale nikdy a od nikoho z vás jsem se žádného vděku nedočkala. Nikdy jste si nevážili toho, jak moc se snažím, abyste dělali jen to, co je správné, abyste byli spokojení, abych byla spokojená já. A tak si někdy říkám, že jsem asi možná někde udělala chybu... Ale kde?“
Hanka se podívala užasle na matku, jejíž oči byly teď plné slz. Náhle ji zaplavila ohromná vlna soucitu. Přisedla k ní a nesměle se dotkla rukou jejího ramene.
„Mami, já vím. Všichni jsme dělali chyby. Nejen ty... Mami, nebylo to s tebou lehké, to mi věř. Ale ani ty jsi to s námi určitě lehké neměla. Škoda jen, že jsme si tohle nedokázaly vyříkat spolu dřív... Třeba by všechno bylo jiné.... Možná jsem to měla udělat taky s Karlem, ale... ale... Nechme to být! A mami, ještě něco... víš... ještě bych ti něco... Chtěla bych.... chci... jo, chci, abys věděla jednu věc... Mám tě ráda, mami!“
-------------------------------------------------------------------------------------
Původní (starší) verze:
Mám tě ráda, mami!
„Jo a prosim tě, nezapomeň vyzvednout ten věnec. Ve tři, rozumíš? Ve tři!“
„No tak, mami!“
„Žádný no tak, mami. Jsi pořád stejný trdlo. To bych tě nesměla znát, a čím jsi starší, tím to je s tebou horší. Holka, holka… Ani se nedivím, že sis po Karlovi už nikoho dalšího nenašla. Co jen pořád máš v tý hlavě... Po mně určitě nejseš. Tak pamatuj, budu tě čekat zítra v půl čtvrtý a buď prosím přesná. Víš, že nesnáším čekání. Samozřejmě taky předpokládám, že ten věnec už budeš mít s sebou.“
„To teda je od tebe sprostý, zrovna teď mi připomenout Karla... Taky ti nepřipomínám tátu!!! Hele, víš co, já se ti asi na ten věnec a celou tu šaškárnu vykašlu. Nikam s tebou nejedu!“
„Přestaň jančit. No tak jsem ti Karla připomenula. A co má být?! Není to pravda? A ostatně, už se dál s tebou bavit nehodlám. Tak zítra! V půl čtvrtý. Přesně!“
Cvak. Telefon v její ruce oněměl. Generál s vojínem o svém rozkazu nikdy nediskutuje. Buď je splněn, nebo následuje trest.
Těmi slovy o Karlovi matka Hanku zasáhla víc, než v danou chvíli čekala. Byla do něj hrozně zamilovaná. Pečlivě budovala společné hnízdečko. Žila jen tím a věřila, že spolu konečně vytvoří rodinu. Bezpečný přístav bez neustálého komandování, šikování, ponižování. Tři roky jí trvalo, než zjistila, že tenhle její sen nevratně skončil v jednosměrce. Karel si našel jinou...
Jako kdysi táta, pomyslela si s nepříjemným sevřením žaludku Hanka. Kdyby si Karel aspoň našel mladší nebo pořádnou sexbombu. Ale ani jedno, ani druhé. Takovou úplně obyčejnou šedou myš. V čem byla proboha lepší než já? Co na ní viděl?
Hanka se ponořila do vzpomínek. Máma byla vrchním velitelem celý život. Neustále jen komandovala a peskovala. Všechny. Tátu, bráchu. Nejvíc ale ji. Vůbec si nepamatovala, že by ji někdy za něco pochválila. Mazlení? Na to si nikdy nehrála. Jo, ještě tak její tři kočky. S těmi se dokázala muchlovat a pusinkovat celé hodiny. Bylas studená jako ty jejich čumáky. Proto jsi je asi měla raději než nás, že ano, matinko? Hana se v duchu škodolibě uchechtla. Táta to jednoho dne nezvládl a prostě odešel. Doslova se vypařil. Dlouho mu to nedokázala zapomenout.
Brácha to vyřešil podobně. Ještě na intru si našel přítelkyni, a jak jen to bylo možné, nastěhoval se k ní. Bydlí daleko, má rodinu. Děti, které jí zatím nebyly dopřány. Žije si svůj spokojený život. Zavolá jen výjimečně, na Vánoce. Jinak ani na narozeniny ne. Ona odvahu zbavit se stínu své matky nenašla. Vlastně ano. Jednou. To, když se seznámila s Karlem. Tenkrát se cítila silná, odhodlaná. Pak se to prostě divně zvrtlo. Až teď si uvědomila, jak se máma dlouho snažila dostat pod svou kontrolu i jeho. Narazila.
Ale neměla jsem na tom kus viny i já? pokračovala Hanka v trýznivé samomluvě. Mami, mami, přece jen mám taky něco z tebe. Taky jsem měla dojem, že musím svou představu štěstí vnutit druhým. Ať to stojí, co to stojí...
Na druhém konci města její matka prudce pohodila telefon na křeslo. Káča jedna..., pomyslela si nahněvaně. Co si vlastně o sobě myslí?! Nemá ke mně žádnou úctu...! Dlouze se dívala z okna, za kterým se jako o závod honilo v bledém svitu pouliční lampy větrem servané listí. Potom, aniž by si to vědomě přála, natáhla ruku po telefonu.
„Ty, Hani, mrzí mě, co jsem ti řekla o Karlovi. Byl to neřád, já vím... To jsem fakt nechtěla. Tak co, přijdeš zítra?“
„No ne, matko? Co se s tebou děje? To víš, že dle rozkazu jsem u tebe v půl čtvrté. A samozřejmě s věncem. Ale o Karlovi se už raději bavit nebudeme, že?“
Na hřbitov dojely mlčky. Máma vyndala z tašky hadr, pečlivě otřela malý pomník s vybledlou podobiznou pohledného, ještě poměrně mladého muže, a položila na hladkou, očištěnou žulu věnec.
„No, tak to vidíš! Ta jeho mrcha, kvůli který mě i vás opustil, mu sem nepřijde, jak je rok dlouhý, ani zapálit pitomou svíčku. Kdybych se nepostarala, tak to má zarostlý plevelem…! Jenže ty už teď stejně neoceníš, co pro tebe dělám, po tom všem...“ poznamenala už směrem k mužovu portrétu. Potom se zjevně s potížemi narovnala. „Nesedneme si na chvilku?“ Aniž vyčkala na odpověď, došla k lavičce, rukou smetla vrstvu navátého listí a posadila se. Ruce zkřížila na klíně a její oči se zadívaly kamsi nad pomník. Její rty se přitom bezhlesně pohybovaly. Hanka zůstala v rozpacích stát.
„Víš,“ pronesla matka najednou polohlasně, víc pro sebe než k dceři, „není mi v poslední době moc dobře. Vždycky jsem pro vás všechny chtěla jen to nejlepší, ale nikdy a od nikoho z vás jsem se žádného vděku nedočkala. Nikdy jste nedokázali ocenit, jak moc se snažím, abyste dělali jen to, co je správné, abyste byli spokojení, abych byla spokojená já. Tak si někdy říkám, že jsem asi možná někde udělala chybu... Ale kde?“
Hanka se podívala užasle na matku, jejíž oči byly teď plné slz. Náhle ji zaplavila ohromná vlna soucitu. Přisedla k ní a nesměle se dotkla rukou jejího ramene.
„Mami, já vím. Všichni jsme dělali chyby, nejen ty... Mami, nebylo to s tebou lehké, to mi věř. Ale určitě ani ty jsi to s námi lehké neměla. Škoda jen, že jsme si tohle nedokázali vyříkat dřív. Třeba by všechno bylo jiné... Možná jsem to měla udělat i s Karlem, ale... Nechme to být! A mami, ještě něco... víš... ještě bych ti něco... chci... chci, abys věděla jednu věc... Mám tě ráda, mami!“
„Jo a prosim tě, nezapomeň vyzvednout ten věnec. Ve tři, rozumíš? Ve tři!“
„No tak, mami!“
„Žádný no tak, mami. Jsi pořád stejný trdlo. To bych tě nesměla znát, a čím jsi starší, tím to je s tebou horší. Holka, holka… Ani se nedivím, že sis po Karlovi už nikoho dalšího nenašla. Co jen pořád máš v tý hlavě... Po mně určitě nejseš. Tak pamatuj, budu tě čekat zítra v půl čtvrtý a buď prosím přesná. Víš, že nesnáším čekání. Samozřejmě taky předpokládám, že ten věnec už budeš mít s sebou.“
„To teda je od tebe sprostý, zrovna teď mi připomenout Karla... Taky ti nepřipomínám tátu!!! Hele, víš co, já se ti asi na ten věnec a celou tu šaškárnu vykašlu. Nikam s tebou nejedu!“
„Přestaň jančit. No tak jsem ti Karla připomenula. A co má být?! Není to pravda? A ostatně, už se dál s tebou bavit nehodlám. Tak zítra! V půl čtvrtý. Přesně!“
Cvak. Telefon v její ruce oněměl. Generál s vojínem o svém rozkazu nikdy nediskutuje. Buď je splněn, nebo následuje trest.
Těmi slovy o Karlovi matka Hanku zasáhla víc, než v danou chvíli čekala. Byla do něj hrozně zamilovaná. Pečlivě budovala společné hnízdečko. Žila jen tím a věřila, že spolu konečně vytvoří rodinu. Bezpečný přístav bez neustálého komandování, šikování, ponižování. Tři roky jí trvalo, než zjistila, že tenhle její sen nevratně skončil v jednosměrce. Karel si našel jinou...
Jako kdysi táta, pomyslela si s nepříjemným sevřením žaludku Hanka. Kdyby si Karel aspoň našel mladší nebo pořádnou sexbombu. Ale ani jedno, ani druhé. Takovou úplně obyčejnou šedou myš. V čem byla proboha lepší než já? Co na ní viděl?
Hanka se ponořila do vzpomínek. Máma byla vrchním velitelem celý život. Neustále jen komandovala a peskovala. Všechny. Tátu, bráchu. Nejvíc ale ji. Vůbec si nepamatovala, že by ji někdy za něco pochválila. Mazlení? Na to si nikdy nehrála. Jo, ještě tak její tři kočky. S těmi se dokázala muchlovat a pusinkovat celé hodiny. Bylas studená jako ty jejich čumáky. Proto jsi je asi měla raději než nás, že ano, matinko? Hana se v duchu škodolibě uchechtla. Táta to jednoho dne nezvládl a prostě odešel. Doslova se vypařil. Dlouho mu to nedokázala zapomenout.
Brácha to vyřešil podobně. Ještě na intru si našel přítelkyni, a jak jen to bylo možné, nastěhoval se k ní. Bydlí daleko, má rodinu. Děti, které jí zatím nebyly dopřány. Žije si svůj spokojený život. Zavolá jen výjimečně, na Vánoce. Jinak ani na narozeniny ne. Ona odvahu zbavit se stínu své matky nenašla. Vlastně ano. Jednou. To, když se seznámila s Karlem. Tenkrát se cítila silná, odhodlaná. Pak se to prostě divně zvrtlo. Až teď si uvědomila, jak se máma dlouho snažila dostat pod svou kontrolu i jeho. Narazila.
Ale neměla jsem na tom kus viny i já? pokračovala Hanka v trýznivé samomluvě. Mami, mami, přece jen mám taky něco z tebe. Taky jsem měla dojem, že musím svou představu štěstí vnutit druhým. Ať to stojí, co to stojí...
Na druhém konci města její matka prudce pohodila telefon na křeslo. Káča jedna..., pomyslela si nahněvaně. Co si vlastně o sobě myslí?! Nemá ke mně žádnou úctu...! Dlouze se dívala z okna, za kterým se jako o závod honilo v bledém svitu pouliční lampy větrem servané listí. Potom, aniž by si to vědomě přála, natáhla ruku po telefonu.
„Ty, Hani, mrzí mě, co jsem ti řekla o Karlovi. Byl to neřád, já vím... To jsem fakt nechtěla. Tak co, přijdeš zítra?“
„No ne, matko? Co se s tebou děje? To víš, že dle rozkazu jsem u tebe v půl čtvrté. A samozřejmě s věncem. Ale o Karlovi se už raději bavit nebudeme, že?“
Na hřbitov dojely mlčky. Máma vyndala z tašky hadr, pečlivě otřela malý pomník s vybledlou podobiznou pohledného, ještě poměrně mladého muže, a položila na hladkou, očištěnou žulu věnec.
„No, tak to vidíš! Ta jeho mrcha, kvůli který mě i vás opustil, mu sem nepřijde, jak je rok dlouhý, ani zapálit pitomou svíčku. Kdybych se nepostarala, tak to má zarostlý plevelem…! Jenže ty už teď stejně neoceníš, co pro tebe dělám, po tom všem...“ poznamenala už směrem k mužovu portrétu. Potom se zjevně s potížemi narovnala. „Nesedneme si na chvilku?“ Aniž vyčkala na odpověď, došla k lavičce, rukou smetla vrstvu navátého listí a posadila se. Ruce zkřížila na klíně a její oči se zadívaly kamsi nad pomník. Její rty se přitom bezhlesně pohybovaly. Hanka zůstala v rozpacích stát.
„Víš,“ pronesla matka najednou polohlasně, víc pro sebe než k dceři, „není mi v poslední době moc dobře. Vždycky jsem pro vás všechny chtěla jen to nejlepší, ale nikdy a od nikoho z vás jsem se žádného vděku nedočkala. Nikdy jste nedokázali ocenit, jak moc se snažím, abyste dělali jen to, co je správné, abyste byli spokojení, abych byla spokojená já. Tak si někdy říkám, že jsem asi možná někde udělala chybu... Ale kde?“
Hanka se podívala užasle na matku, jejíž oči byly teď plné slz. Náhle ji zaplavila ohromná vlna soucitu. Přisedla k ní a nesměle se dotkla rukou jejího ramene.
„Mami, já vím. Všichni jsme dělali chyby, nejen ty... Mami, nebylo to s tebou lehké, to mi věř. Ale určitě ani ty jsi to s námi lehké neměla. Škoda jen, že jsme si tohle nedokázali vyříkat dřív. Třeba by všechno bylo jiné... Možná jsem to měla udělat i s Karlem, ale... Nechme to být! A mami, ještě něco... víš... ještě bych ti něco... chci... chci, abys věděla jednu věc... Mám tě ráda, mami!“
