„Mohl byste popsat, co předcházelo vašemu návrhu na svěření synů do vaší péče? Proč jste ten návrh podal a zda na něm trváte?“
Chvíli měl před očima mlhu a s přivřenýma očima sbíral v sobě všechnu odvahu. Proč si jenom nevzal advokáta? Stálo by ho to jistě nějakou tisícovku navíc, ale aspoň by si tohle divadlo ušetřil. Nikdy nebyl žádný řečník. Už jako kluk ve škole trpěl neuvěřitelnými mukami, když měl před spolužáky odrecitovat naučenou básničku.
„Víte, já to tak nedokážu hezky povědět, jako tady moje paní, teda vlastně už bývalá... No, teda jako matka kluků. Víte, ty děti chtěla ona, ale mně to nevadilo. Měl jsem je rád, už když se narodily, a mám pořád. Taky, když byly ještě malé, tak jsem se staral hlavně já. Přebaloval jsem je, vařil, pral, a tak různě. Znáte to. No, jsem chlap, ale naučil jsem se to. Víte, ona pořád měla něco s nervama, furt lítala po všelijakejch doktorech nebo kamarádkách, se kterejma to jako rozebírala... a tak. To mi aspoň říkala. Jenže, no, jak bych to... Byl jsem vůl, pane soudce. Vůl. Když jsem přišel na to, že mám parohy, že bych se s nima moh obracet na náměstí, tak jsem odešel. Jenže, jak bych to... No, já zjistil, že ona mě vlastně nikdy nechtěla. Tak jsem se prostě sbalil. Kluky jsem jí nechal. No, máma je přece jen máma, ať je jakákoli, že jo...? No, a pak měla tu nehodu. To prej jela za nějakým amantem. Asi byla už nějak moc nažhavená, či co, a tak to auto v zatáčce párkrát otočila. Přitom si pořádně rozlámala tu nohu. Skončila ve špitále a na rehabilitacích. No, a já vzal kluky k sobě. S tím souhlasila. Když jsem ale viděl, jak jsou zvyklí dělat si, co chtějí, jak mají školu na háku a prospěch, že bych se za něj styděl i já, a to jsem jen obyčejnej dělník, že jo, tak jsem to vzal trochu do rukou. No, oni sice zpočátku hodně remcali, ale zlepšili se... Můžete se na to zeptat ve škole. Jo, vy jste se už informovali. No tak vidíte, že si nevymejšlím... No, a proto na tom návrhu trvám...“
„Pane soudce,“ vylétla ze svého místa výrazně zmalovaná, dobře oblečená a bohatými ženskými tvary vybavená protistrana. „Mohu prosím váženému soudu něco předložit?“ otázala se způsobně, a než se soudce nadechl, už byla u stolu a na jeho desku do úhledného vějíře rozložila několik fotografií.
Soudce si je nevěřícně prohlédl. Na všech byli dva roztomilí caparti ve věku ještě batolecím, jak řádí v malém bazénku na zahradě. Žel, ani jeden z nich neměl oděné plavečky. „Co to má být?“ otázal se.
„Vážený pane soudce, dovoluji si předeslat, že můj již dlouho bývalý, si takovéto fotky pořizoval pro svoji potřebu, a tím je jasné, že své syny sexuálně zneužíval.“
„To jste měla předat policii.“
„Policii jsem to samozřejmě předala, okamžitě, jakmile jsem tyhle fotky objevila. Jenže, to víte, on má spoustu známých, i mezi policisty,“ s neskrývaným pohrdáním se pootočila na přikrčeného mužíka jménem Drobeček. „A policie to odložila. Prý pro nedostatek důkazů. Pche. Ale já to tak nenechám. Žádný úchyl nebude ohrožovat moje děti!“
„Máte těch fotek víc?“
„Ne, to jsou všechny. Ale je to snad nad slunce jasné... Fotil si je nahaté!!!“ pronesla vítězoslavně. „Vlastně, vážený soude, taky jsem si teď vzpomněla, jak jednou Filipovi, to je ten mladší, fotil díru...“
„Cože?!“ soudce div nepřepadl přes svůj široký stůl. „Díru...?! Jakou díru?“
„Po vytrženém zubu přece,“ odvětila s významným pohledem dáma a s grácií se opět posadila na své místo. Advokát, který seděl na židli vedle ní a který na jejím výstupu kvitoval především ty neuvěřitelně ladně rozvlněné tvary, se pozvedl a požádal: „Prosím, toto zaprotokolujte. Dokazuje to, jaká je moje klientka skvělá matka. Jde jí v prvé řadě jen a jen o děti. O jejich zdárný vývoj a bezpečí!“
Soudce, který se probral z ustrnutí, nadiktoval žádané zapisovatelce. Pak zalistoval ve spisu. „Ano, prospěch se hochům sice zlepšil, mám tu zprávy školy. Nicméně, oba chlapce jsem vyslechl, a oba se shodli, že se k nim otec po dobu, kdy byla matka v nemocnici, choval vyloženě despoticky. Nerespektoval jejich soukromí ani zájmy, tvrdě po nich vyžadoval, aby mu pomáhali v jeho dílně, a dokonce museli uklízet celý byt. Sami si připravovali svačiny, a třebaže otec vlastní starší automobil, ani jednou je neodvezl do školy. Museli i v mrazech pěšky, i když škola je dost daleko. K otci se vrátit nechtějí.“
Soudce si promnul oběma rukama spánky a pak dodal: „Prosím, teď opusťte jednací síň. Zavoláme vás na vynesení rozsudku.“
Chlapci, což starší kvitoval zvednutým palcem a významným mrknutím na mladšího brášku, byli svěřeni matce, otci určeno přiměřené výživné... Máma je přece jen máma!
Otec pravidelně platí, ale o syny se přestal úplně zajímat. Trestní stíhání, které bylo proti němu opětovně zahájeno, bylo znovu poté pro nedostatek důkazů zastaveno.
Stíhání staršího Tobiáše, který za několik měsíců potom, kdy se vrátil do péče matky, vyloupil trafiku a ukradené cigarety a alkohol částečně zkonzumoval a částečně rozprodal spolužákům, bylo zastaveno pro nízký věk pachatele. Případ byl předán k řešení probačnímu úředníkovi pro mladistvé.
Mladší Filip opustil základku v osmé třídě, a ač byl podle učitelů vysloveně studijní typ, nedokončil ani dvouletý učební obor. Nyní je v evidenci Úřadu práce.
Matka si našla nového a konečně snad opravdu skvělého terapeuta a všichni, kdo ji znají, tvrdí, že jen kvete. Nedávno podala návrh soudu na zvýšení výživného, neboť potřeby chlapců vzrostly.
Inu, máma je přece jen máma.
