Krátce po nástupu do školy jsem začala otravovat mámu, že chci kolo. Už žádné odrážedlo nebo šlapadlo pro mimina!
Všichni spolužáci na kolech už jezdili, předváděli se a já to pochopitelně chtěla taky. Maminka asi došla ke stejnému závěru, a tak jsme vyrazily do cykloobchodu.
„Hned si ho vyzkoušej,“ řekla mamka, když jsme s novým kolem vyšly před prodejnu.
Nasedla jsem tedy na svoji novou Meridu, uchopila řídítka, šlápla do pedálů, rozjela se… a narazila přímo do lampy.
Otřesená jsem se sbírala ze země. Pode mnou leželo nové kolo celé poškrábané a s uraženou přední blikačkou.
,,To snad není možný! Osm tisíc v háji!“ vybuchla máma.
,,Ale vždyť mu skoro nic není!“ zvedla jsem kolo skoro vesele a rozbité bílé světýlko strčila do kapsy.
Po nějaké době už mi jízda docela šla, a tak jsem začala přemýšlet o cyklistických závodech. Pilně jsem na ně trénovala. Vždycky jsem vzala kolo, máma se ségrou brusle a šly jsme jezdit podél Berounky. Cesta byla rozdělená mohutnými stromy a křovím. A jak jsem tak šlapala, napadlo mě jednou, že až bude mezi keři díra, zatočím na druhou stranou cesty za bruslařkami. Samozřejmě, že jsem to naprala přímo do stromu!
Tentokrát byl však náraz opravdu tvrdý a nebyla z toho jen odřená kolena, brek a naštvaná mamka, ale i rozbitá přehazovačka a zadní červená blikačka.
Ale ani to mě ale neodradilo od touhy poměřit síly s ostatními! Se svým milovaným kolem jsem se zúčastnila Tour de kids, cyklo-závodu pro děti, a ve své kategorii jsem skončila čtvrtá… tedy čtvrtá ze čtyř.
Původní:
Nejsem moc dobrý cyklista. Nikdy jsem nebyla a nikdy asi ani nebudu. Samozřejmě umím jezdit na kole, ale to se nedalo říct o mém sedmiletém já. Krátce po sedmých narozeninách jsem začala mámu otravovat s tím, že chci kolo.
Všichni jezdili na kolech, předváděli se s nimi a já to pochopitelně chtěla zkusit taky. Maminka asi došla ke stejnému závěru, tudíž že už mám dost odpovědnosti na to, aby mi mohla koupit nějaké to lepší kolo, už žádné odrážedlo nebo šlapadlo pro tříletá mimina.
Kdepak! Já už jsem přece byla dávno někde jinde, já už jsem perfektně připravená na to abych už konečně dostala něco většího, lepšího a dražšího…aspoň to jsem si tenkrát naivně myslela…
Následující den jsme šly do prodejny. Máma mně a ségře slíbila, že když bude všechno probíhat v pořádku, zajdeme si pak ještě do blízké cukrárny pro něco dobrého. Vešly jsme do krámu a za chvíli už jsem vycházela i s novým kolem. Stálo 8000 Kč.
„Tak ho vyzkoušej,“ řekla mi mamka. Už sem se nemohla dočkat! Nasedla jsem na svojí novou Meridu, správně jsem uchopila řídítka, šlápla jsem do pedálů, rozjela se… a narazila přímo do lampy. Otřeseně jsem se sbírala ze země a hleděla na svoje krásné nové kolo, jak tu teď přede mnou leží celé poškrábané a s uraženou přední blikačkou.
„To snad není možný!“ vybuchla máma. ,,Neumíš zatáčet? Bože, to je strašný! Osm tisíc v háji! Nemůžeš se k tomu aspoň trochu líp chovat, když už to stálo tolik?“
„P-promiň m-mami,“ koktala jsem roztřeseně, zatímco jsem zvedala kolo ze země.
Když jakžtakž stálo, začala jsem si ho prohlížet.
„A hele!“ zavolala jsem vesele. „Tomu kolu skoro nic není! Až na tu uraženou blikačku je celkem v pohodě…“
Hlas se mi postupně vytrácel při pohledu do mámina rozezleného obličeje.
„To možná,“ procedila chladně mezi zuby.
„Ale moučník si opravdu nezasloužíš, to ,doufám, uznáváš.“
„Ano,“ přikývla jsem poraženecky. Sebrala jsem uražené bílé světýlko a pak jsem vedle sebe postavila i své kolo. Celou cestu domů už jsem ho raději vedla.
Claudie byla celou dobu, co jsme šly zpátky, naštvaná a smutná z toho, že neměla moučník.
„Ten jsem nedostala kvůli tobě!“ štkala a přes slzy na mě ublíženě hleděla. Uznávala jsem, že na svoje pocity má právo. Tu sladkou odměnu jsem jí opravdu překazila já…
Následující dny se také neobešly bez menších katastrof. Občas mi jízda na kole docela šla, a občas taky ne.
Jednou jsem vzala kolo, máma s Claudií brusle a šli jsme jezdit do parku. Jely jsme po asfaltové cestičce rozdělené uprostřed mohutnými stromy a křovím. Když jsme se k ní dostaly, rozdělily jsme se. Claudie s mámou jely po levé straně, zatímco já po pravé, vedle Berounky. A jak jsem tak šlapala, nenapadlo mě nic chytřejšího než to, abych si počkala, až bude mezi keři mezera, a pak se dostala na druhou stranou za mámou a ségrou. Jela jsem, jela a pak jsem mezi houštím a jedním ze stromů uviděla mezeru.
To by mohlo vyjít, blesklo mi hlavou.
Kdybych tak tenkrát nebyla tak bláhová a hloupá! Samozřejmě, že jsem to naprala přímo do stromu. Tentokrát byl však náraz opravdu tvrdý, a tak z toho nebyla jen odřená kolena, brek a naštvaná mamka, ale i rozbitá přehazovačka a tentokráte i zadní červená blikačka.
Bílou jsem tou dobou měla spravenou a ta teď nějakým zázrakem zůstala přilepená na svém místě. Zato červená byla na hadry.
Musela jsem si vyslechnout mámino kázání a sestřiny jedovaté poznámky.
Když jsme se pak znovu vracely domů, celou cestu jsem poníženě šlapala se zbytky zadního světla v kapse, zatímco máma s Claudií si pár metrů přede mnou vesele jezdily na bruslích. Ale aby to nebyla jen samá negativa, pojďme dát do třetice něco pozitivního. Se svým kolem jsem se zúčastnila Tour de kids, cyklo-závodu pro děti a ve své kategorii jsem skončila čtvrtá… ze čtyř.
Následující den jsme šly do prodejny. Máma mně a ségře slíbila, že když bude všechno probíhat v pořádku, zajdeme si pak ještě do blízké cukrárny pro něco dobrého. Vešly jsme do krámu a za chvíli už jsem vycházela i s novým kolem. Stálo 8000 Kč.
„Tak ho vyzkoušej,“ řekla mi mamka. Už sem se nemohla dočkat! Nasedla jsem na svojí novou Meridu, správně jsem uchopila řídítka, šlápla jsem do pedálů, rozjela se… a narazila přímo do lampy. Otřeseně jsem se sbírala ze země a hleděla na svoje krásné nové kolo, jak tu teď přede mnou leží celé poškrábané a s uraženou přední blikačkou.
„To snad není možný!“ vybuchla máma. ,,Neumíš zatáčet? Bože, to je strašný! Osm tisíc v háji! Nemůžeš se k tomu aspoň trochu líp chovat, když už to stálo tolik?“
„P-promiň m-mami,“ koktala jsem roztřeseně, zatímco jsem zvedala kolo ze země.
Když jakžtakž stálo, začala jsem si ho prohlížet.
„A hele!“ zavolala jsem vesele. „Tomu kolu skoro nic není! Až na tu uraženou blikačku je celkem v pohodě…“
Hlas se mi postupně vytrácel při pohledu do mámina rozezleného obličeje.
„To možná,“ procedila chladně mezi zuby.
„Ale moučník si opravdu nezasloužíš, to ,doufám, uznáváš.“
„Ano,“ přikývla jsem poraženecky. Sebrala jsem uražené bílé světýlko a pak jsem vedle sebe postavila i své kolo. Celou cestu domů už jsem ho raději vedla.
Claudie byla celou dobu, co jsme šly zpátky, naštvaná a smutná z toho, že neměla moučník.
„Ten jsem nedostala kvůli tobě!“ štkala a přes slzy na mě ublíženě hleděla. Uznávala jsem, že na svoje pocity má právo. Tu sladkou odměnu jsem jí opravdu překazila já…
Následující dny se také neobešly bez menších katastrof. Občas mi jízda na kole docela šla, a občas taky ne.
Jednou jsem vzala kolo, máma s Claudií brusle a šli jsme jezdit do parku. Jely jsme po asfaltové cestičce rozdělené uprostřed mohutnými stromy a křovím. Když jsme se k ní dostaly, rozdělily jsme se. Claudie s mámou jely po levé straně, zatímco já po pravé, vedle Berounky. A jak jsem tak šlapala, nenapadlo mě nic chytřejšího než to, abych si počkala, až bude mezi keři mezera, a pak se dostala na druhou stranou za mámou a ségrou. Jela jsem, jela a pak jsem mezi houštím a jedním ze stromů uviděla mezeru.
To by mohlo vyjít, blesklo mi hlavou.
Kdybych tak tenkrát nebyla tak bláhová a hloupá! Samozřejmě, že jsem to naprala přímo do stromu. Tentokrát byl však náraz opravdu tvrdý, a tak z toho nebyla jen odřená kolena, brek a naštvaná mamka, ale i rozbitá přehazovačka a tentokráte i zadní červená blikačka.
Bílou jsem tou dobou měla spravenou a ta teď nějakým zázrakem zůstala přilepená na svém místě. Zato červená byla na hadry.
Musela jsem si vyslechnout mámino kázání a sestřiny jedovaté poznámky.
Když jsme se pak znovu vracely domů, celou cestu jsem poníženě šlapala se zbytky zadního světla v kapse, zatímco máma s Claudií si pár metrů přede mnou vesele jezdily na bruslích. Ale aby to nebyla jen samá negativa, pojďme dát do třetice něco pozitivního. Se svým kolem jsem se zúčastnila Tour de kids, cyklo-závodu pro děti a ve své kategorii jsem skončila čtvrtá… ze čtyř.
