Vernisáže se zúčastnila i Arnoštova dcera Eva a velký počet jeho příznivců a přátel, což je v dnešní době neobvyklé. Dokládá to, jak mnoho lidí „náš Arnošt“ oslovil, kolik zajímavých osobností na něj vzpomíná, a to vždy s láskou a pokorou.
Po celou dobu akce vládla v sále pohoda a takový vznešený pocit a úcta.
Dcera Eva Lustigová nás seznámila s jeho zajímavým životem, který by vydal nejen na 24 knih, které napsal a o kterém měl ještě v plánu psát, ale bohužel jeho smrt před deseti lety mu to (i nám) překazila.
Poslechli jsme si úryvek z jeho knihy a všem se vybavil jeho nezaměnitelný způsob psaní, umění popsat i běžné věci, ale i věci nepředstavitelné, na které by jiní raději zapomnělil. Na výstavě je množství fotografií, některé jsou doplněny moudrými citáty.
Na stěnách visí i vtipné karikatury a ve vitrínách je mnoho dalších věcí připomínající Arnoštovo dětství a samozřejmě i jeho knihy.Po otevření výstavy byl prostor pohovořit si s lidmi, které Eva pozvala. Já jsem jí předala kytku za všechny absolventy tvůrčího Psaní podle Lustiga, jejího otce, a omluvila Danu ze zdravotních důvodů. Eva byla velmi příjemná a taky mně představila pana doktora, u kterého pan Lustig zemřel a který měl velkou zásluhu na tom, že z tohoto světa odešel v pokoji. Byl o právě on, který dal Arnoštovi i poslední jídlo na tomto světě – lžičku medu.
Moc mě překvapilo, že se Arnošt strašně bál bolesti, když ji tolik kolem sebe již viděl a prožil. Možná, že právě proto.
Přestože jsem si téměř zakázala kupovat nové knížky (už je opravdu nemám kam dávat, vyhodit se dají hadry, ale knížky nikdy), koupila jsem „manželovi k Ježíšku“ knížku Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět. Obsahuje nepublikované rozhovory a relace, úvahy o životě, svobodě a tvorbě i o tom, co si člověk musí za každou cenu udržet, a co naopak mít nemusí.
Přestože jsem si téměř zakázala kupovat nové knížky (už je opravdu nemám kam dávat, vyhodit se dají hadry, ale knížky nikdy), koupila jsem „manželovi k Ježíšku“ knížku Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět. Obsahuje nepublikované rozhovory a relace, úvahy o životě, svobodě a tvorbě i o tom, co si člověk musí za každou cenu udržet, a co naopak mít nemusí.
Už se těším na Ježíška.
Na závěr připojuji jeden Arnoštův citát:
„Problémem civilizace je, že narůstá pomalu, milimetr po milimetru a její tenkou slupku můžete seškrábnout za týden, za měsíc… Je snadnější ničit než rozšiřovat civilizaci, stejně jako je snadnější najít nepřítele než přítele… Ti nejlepší ze spisovatelů by měli rozšířit civilizaci alespoň o milimetr.“
Tak pojďme zkusit alespoň ten milimetr.
„Problémem civilizace je, že narůstá pomalu, milimetr po milimetru a její tenkou slupku můžete seškrábnout za týden, za měsíc… Je snadnější ničit než rozšiřovat civilizaci, stejně jako je snadnější najít nepřítele než přítele… Ti nejlepší ze spisovatelů by měli rozšířit civilizaci alespoň o milimetr.“
Tak pojďme zkusit alespoň ten milimetr.
