 |
| Svatojiřské přípisky |
„Ten zas dneska vypadá, co?“ sykne sestra Alžběta na svou sousedku.
Alžběta je v klášteře již třetím rokem, ale Cecílie je ještě novicka.
„Jenže jemu by nepomohl ani ten nejkrásnější šat. To má z toho, že se tak cpe a bez džbánku vínka neudělá ani ránu,“ pokračuje Alžběta a nečeká na odpověď. Je zvyklá si povídat sama se sebou. Život v klášteře se na ní prostě podepisuje.
„Asi bychom si neměly povídat, Alžběto. Co když nás uvidí matka představená, ta má přece oči všude,“ šeptá Cecilka a stále upřeně kouká na svůj klín, aby nikdo neviděl, že právě věnuje pozornost něčemu jinému než zpěvu. Na stehnech má otevřenou svou knihu chorálů.
„Ále, Cilko, nesmíš se tak bát. Co ona nám může? Maximálně nám dá dvakrát odříkat Zdrávas Maria.“
Cecílie naprázdno otevírá ústa, aby to vypadalo, že zpívá. Místo toho ale dál kreslí do své knihy.
„Ukaž, co si to tam čmáráš,“ strčí loktem Alžběta do Cecilky.
Ta nakloní knihu a Alžběta vykulí oči jako kdyby jí sršeň bodla do holé řiti. Obrázek otce Víta i s popiskem mluvícím za vše – Lector Vitus nekrásný kurvy syn.
„Teda, Cilko, ty se nezdáš. Začínáš se mi líbit!“ blaženě šepotá Bětka. Horkost se jí rozlévá po těle a v jejích očích se odráží radost i vzrušení zároveň.
Cilka se jen usměje a kreslí dál.
„A na tohohle myslím po nocích, když nemůžu spát,“ promluví konečně Cecilka, „říkám mu andílek.“
V tom se boční uličkou přibližuje matka představená a její výraz napovídá, že si všimla toho, že se dívky nevěnují pouze zpěvu. Alžběta rychle strká do své kamarádky a zaklapává její knihu se slovy: „Tak myslím, že nám dneska nepomůže ani deset Otčenášů!“
Podklady k zadání úkolu:
Nechte se inspirovat k příběhu o jeptišce, která je autorkou jedněch z nejstarších dochovaných česky psaných textů:
 |
| Antifonář svatojiřský |
 |
| Svatojiřské přípisky ze 70.-90. let 13. století |
Berhel zoci[us] viti Scerni yaco Zmek
Lecctor vituz Necraſni Curbizin
Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé. Tet anjelík jmieše lokty, ptilík.
Berhel, socius Viti, černý jako zmek.
Lector Vitus nekrásný kurvy syn.
Rozhlasové Toulky českou minulostí - díl 109 - Tajemství jména Dalimil
Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit.
"Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší.
Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku.
O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života.
Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé."
(Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.)
A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn."
Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém...
 |
Chorální kniha svatojiřská z přelomu 13. a 14. století |
Nejstarší česky psané posměšné charakteristiky - tzv. svatojiřské přípisky
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
