„Kdo jsi?“ zeptal se nesmělý, spoře oděný muž neznámé ženy, sedící pod statnou jabloní.
„Jsem Lilith,“ odpověděla a mrkla po svém spoluobyvateli dlouhými řasami.„Já jsem Adam, promiň, že jsem se nepředstavil dřív. Kde ses tu vzala?“
„Kde asi – stvořil mě Bůh stejně jako tebe tady z té hlíny, vidíš?“ odvětila a ukázala na dva důlky opodál.
Adam beze slova pozoroval, jak si pročesává své havraní vlasy růžovým trním, jak se blaženě omývá v rajské tůni a pak étericky tančí na mechovém koberci. Sotva stačil fíkovým listem zakrývat, jak se mu mozek stěhuje po těle nahoru dolů. Její nespoutanost ho děsila i vzrušovala zároveň.
„Lilith, chci tě za manželku,“ vyhrkl.
„Cože?“
„Chci, aby ses stala mou ženou, matkou mých dětí,“ pokračoval.
„Pane Bože, Adame, ty ses snad zbláznil? Mě si nikdy nikdo nepodrobí!“ obořila se na něj Lilith a odešla. Zaklapla bránu Rajské zahrady a vydala se vstříc svobodnější budoucnosti. Procházela spletité cesty mámení, až došla k Rudému moři, kde se spolčila se samotnými démony. Pranic neposlouchala Božího varování, aby se vrátila zpět k Adamovi. Stvořitel ji proto za její zpupnost potrestal. Každý den ji připravil o stovku jejích démonických dětí. Ani to ji však nezlomilo. Zlé jazyky tvrdí, že syndrom náhlého úmrtí novorozenců je Lilithinou mstou, páchanou na dalších generacích.
A Adam? Ten si lebedil v ráji s poddajnou Evou, kterou mu Stvořitel vyňal z jeho vlastního žebra jako omluvu za nezvedenou předchůdkyni.
Poučení: Cesty mámení bývají nevyzpytatelné.
