Zvuky africké džungle mě rušily ve spánku. Vřeštění opic, zpěv a křik ptáků a občasné zavytí hladové šelmy se propojovaly do příšerné symfonie. V divadle zaměřeném na moderní umění by nejspíš uspěly, ale jako ukolébavka to nestálo za řeč. Znovu jsem se převrátila na bok, ale po další marné chvilce jsem spánek vzdala.
Ještě v pyžamu jsem vypadla ven z malé chaty, tváří v tvář zeleném podrostu, abych se postavila jakémukoli zvířeti, které se mi odváží ve spánku bránit. Okamžitě jsem ale změnila názor a ospale se složila na venkovní lavici.Bylo příjemné teplo a já už týden pořádně nespala, místo toho jsem projížděla autem noční národní park. Já a mí přátelé jsme se ale rozhodli dnešní den zakotvit v kempu a zapůjčit si chatu na přespání. Jejich hrudi se teď pravidelně zvedaly, zatímco já jsem zpoza přivřených víček hleděla do temnoty pralesa.
Můj polospánek byl narušen hlasitým zatroubením. Rychle jsem vystřelila na nohy a zaujala obrannou pozici. Aspoň jsem si myslela, že šlo o pozici na obranu, spíše jsem ale musela vypadat jako atlet, čekající na signál ke startu. A že jsem měla před čím utéct, protože vzápětí se deset metrů přede mnou objevilo to největší zvíře, jaké jsem kdy viděla.
Byl to slon, což už mi mělo dojít, když jsem ho slyšela troubit. Byl o dost větší, než jsem si myslela. Samozřejmě, že slona už jsem viděla. V zoo, nebo z auta při projížďce safari. Ale slon za plotem nebo za sklem bylo něco jiného než slon přímo před nosem. Obrovské uši, majestátné a špičaté kly, a to, jak se tyčil na vzdálenost jen pár kroků, to všechno působilo naprosto hrůzostrašně.
I to obrovské zvíře už určitě zpozorovalo mě. Náhle se do mě opřel strach a roztřásla jsem se. Stála jsem tam před skoro čtyřmetrovým zvířetem a nemohla jsem se přimět k tomu, abych se pohnula. Nedokázala jsem utéct.
Snažila jsem se vybavit si něco o slonech. Jsou březí nejdéle ze všech suchozemských tvorů, spí jen dvě až tři hodiny. Samice se pohybují ve skupinách, znamená to, že jich tady bude více?! Samozřejmě, že nic užitečnějšího jsem vědět nemohla.
Na další přemýšlení jsem ale neměla čas, jelikož slon přede mnou se pohnul. S hrůzou jsem sledovala zvíře, přibližující se ke mně krok po kroku. Naštěstí se ale v poslední vteřině projevila moje zbabělost, nebo možná pud sebezáchovy, a já se z plných plic rozkřičela. Do dveří se přihnali tři mí kamarádi, ale i oni zůstali v ohromení stát. Slon se ještě o krok přiblížil směrem ke mně a pak až neuvěřitelně pomalu natáhl chobot. A já zase ke své vlastní nevíře natáhla svoji ruku. Očima jsem sledovala oči slona, tvrdou kůži, masivní kly. Masivní kly. To bylo to jediné, co jsem potřebovala, abych se dostala ze svého transu a vzala nohy na ramena.
Až příliš pomalu jsem se pozadu vydala k domu, neodvazujíce se spustit zvíře z očí. Až když jsem byla z obou stran obklopena svými kamarády, za zavřenými dveřmi a se slonem za oknem, jsem dovolila úžasu a ohromení, aby vystřídaly hrůzu, a konečně si oddechla.
