 |
| Petschkův palác |
Lid všude na světě miluje uniformy a mladé pohledné vojáky. Kromě jediného období... a tím je válka. Největší konflikt v dějinách zuřil čtvrtým rokem a kapitán Ludwig přestal počítat města a země, kterými prošel. Vstoupil do budovy, minul hlavní schodiště a namířil si to do suterénu.
Vlhkost se táhla z podzemí. Trezorové místnosti naplněné penězi, zlatými pruty a
diamanty, byly jen pouhou ozvěnou minulosti. Majetek se stěhoval první a rychle, pod
rouškou tmy. Pak přišly na řadu ocelové stěny, které dělníci rozřezali autogeny a odvezli do
sléváren, kde z nich zase jiní dělníci ukuli pásy tanků a lafety dělostřeleckých kanonů.
Zůstaly jen tlusté betonové zdi, z kterých šel chlad a v kterých se uhnízdil strach jako
neviditelný nátěr.
Nekončící výslechy, v nichž se střídají slova, prosby a výkřiky. Utrpení a potoky krve, to vždy byl a je pevně daný vzorec dobyvatelů.
Kapitán Ludwig míjel kóje rozeseté po stranách chodby, na jejímž konci čekal suchý chlapík s vrásčitým obličejem. Steckl. Věrný, i když se šarže střídají a velí plukovník nebo kapitán, on je vždy připraven. Jako dnes. Stojí nehybně, složky v podpaží a mžourá do šera. Má zkažené oči a mohl by nosit brýle, ale věří, že je to projev slabosti. Žárovka bliká a kreslí po zdi vlnící se stín.
“Tak co Steckle, už mluví?”
“Ne pane,” Steckl skousl průhledné rty. “Wolf a Heinrich se na něm střídali celou noc. Teď je u něj doktor.”
Kapitán si prohlíží bledou tvář pobočníka. Na mysl mu vytane gymnazijní vzpomínka o nedospělém stádiu brouka. Ponrava, bílá larva s kusadly a třemi páry nohou, jež žije pod zemí a živí se vším, co najde.
“Je tu jeho matka,” promluví rychle pobočník. Pohled je mu nepříjemný. “Zatím jsme ji dali do biografu,” dodá.
“Výborně,” usměje se kapitán.“
Výslechová místnost páchne potem a žlučí. Wolf sedí znaveně na židli, jen v tílku a kalhotách. Potahuje z cigarety, kterou drží mezi rozbitými klouby, oddychuje a tupě hledí před sebe.
Druhý do party je Heinrich, bývalý řezník z Hamburku. Na jatkách přes den porcoval hovězí kusy a v noci vykládal lodě v přístavu. S Wolfem tvoří sehranou dvojici vyšetřovatelů, kdy jeden je zlý a druhý rovněž. Jejich velké kulaté hlavy jsou typickým příkladem toho, že velikost a obvod lebky není zárukou inteligence, jaká by se, podle jistých vědeckých zkoumání, očekávala.
Na stole leží uzenky, chléb a pivo.
Na podlaze leží kluk v polévce z krve, moči a zvratků. Je v bezvědomí.
Doktor se sklání nad tělem a sčítá škody. Chlapec strávil několik hodin na houpačce. Houpačka je středověký mučící systém, kdy je tělo vytaženo za ruce ke stropu, které jsou ovšem spoutané za zády a bolest vzniká pouhým působením tělesné váhy a gravitace.
Výsledkem je fatální poškození ramenních kloubů.
Doktor vrhl zlostný pohled směrem k pohůnkům, ale v jejich očích nebylo nic. Z bití se stala práce a z práce rutina. Heinrich si přihnul piva.
Doktor prohmatal hrudník, žebro je zlomené a nebezpečně se kroutí dovnitř. Může se jen
modlit, aby nepropíchlo plíci.
“Zvířata,” sykne česky mezi zuby a odvrátí pohled od krvavé kaše v rozkroku.
“Was?” Heinrich popošel a stojí těsně nad ním.
“Her Steckl.” Řekne doktor a rovná se v zádech. Prsty se mu třesou, když si zapaluje cigaretu.
Za minutu je pacholek zpátky i s pobočníkem.
“Mluvte doktore.”
“Je v bezvědomí. Vykloubená ramena a tak deset vyražených a zlomených zubů. Pak jsou tu žebra, jsou pohmožděná, ale jedno je ošklivě prasklé a vpadlé dovnitř, vypadá to na poškozenou plíci. Můžu mu dát injekci morfia, ale víc asi stejně nevydrží.”
“O tom rozhodujeme my, jestli vydrží.” Šklebí se Steckl.
Doktor pokrčí lhostejně rameny.
“Jestli umíte oživovat mrtvoly.”
“Dejte mu tu injekci a zmizte,” zavrčí Steckl.
Pacholci lijí z kbelíků vodu na bezvládné tělo. Chlapec se snaží prohlédnout, ale vidí jen tmu. Má tak opuchlé oči, že jsou otokem úplně zavřené.
“Vstávej.” Něco ho kopne do boku.
“No tak, vstávej,” slyší odněkud z dálky. Další kopanec.
Kluk slyší jen na levé ucho.
“Maminko,” blouzní “neplačte, už to nebolí. Nic mě nebolí.“
Vše se kolem točí, celý prostor zřídnul. Myšlenky, noc i den, bolest i kamarádi, vše splynulo v jedno. Má pocit, že je uprostřed ledového rybníka.
“Maminko, nebojte se,” mluví z horečky. “Vy víte přece, jak umím plavat. Doplavu na břeh a usnu v trávě. Moc se mi chce spát.”
“No tak kluku, probuď se…” slyší v levém uchu, v pravém mu píská. Nějaký řemínek mu svírá ruku nad loktem, cítí tlak, i jak povoluje a pak ta horkost, běží mu tělem a bubnuje až ve spáncích. Mezírkou oteklých víček vidí muže s brýlemi.
“Hodinu by měl vydržet,” říká, zaklapne brašnu a odchází.
Jazykem přejíždí ostré výčnělky zlomených zubů. Přemýšlí, jestli by s těmi pahýlky mohl překousat jazyk a zadusit se vlastní krví. Byla by to zbabělost?
Silné ruce ho táhnou a hodí na kavalec. Někdo mu zafuní do tváře. Z dechu je cítit vepřové maso a pivní kvasnice. Tělem mu škubne, chce zvracet, ale žaludek je prázdný, tak jen polkne sliny a čelo se orosí pruhem ledově studených krůpějí. Až po chvíli mu dojde, že dostal úder do břicha. Vše začalo nanovo.
Kapitán Ludwig si otřel rty látkovým ubrouskem. Právě dosnídal a vypil šálek kávy.
“Steckle?” zavolal.
Pobočník přišel hned, jako by se plížil za dveřmi.
“Ten kluk Steckle, jak je na tom?”
“Nepromluvil a doktor se zapřísáhl, že další výslech nepřežije.”
“Dobře. Zkusíme to jinak. Přiveďte tu ženu.“
Žena s dlouhými spletenými vlasy sedi na lavici a hledí před sebe. Všichni koukají na oprýskanou zeď. Postavy vedle, za, i před. Někdo je nahý, chvěje se, ale všichni mají společný strach se pohnout. Kdosi promluví a dostane ránu obuškem. Horko v žilách stoupá i přes průvan, který se obtáčí kolem kotníků.
A pak kroky. Přísné a vojenské. Drsné ruce ji strhnou a vláčí chodbami. Žena těžce dýchá. V hrdle a na prsou se usadil svíravý pocit, že vše živé a potřebné, děti, ptáci, květiny, to vše je jen marnost a dokonce možná bláznivý výplod hloupé lidské fantazie. Další smýknutí na tvrdou dřevěnou židli. Někdo ji podá plechový šálek s vodou. Pije pomalu.
“Víte dobře, kde jste madam?”
“Ano,” odpoví.
“Víte, proč jste tady?”
“Ano.”
“Domníváte se, že váš syn je nevinný?”
“Ne.”
“Ne?”
“Jistě něco provedl, ale není těžké se v dnešní době zaplést. Ty vaše nařízení a zákony.”
Steckl udělal krok vpřed, ale kapitán ho zadržel.
“Kuráž v těchto místnostech se nevyplácí,” povídá.
Žena pohodí vlasy. Neměla v úmyslu předvádět vzdor, přesto to tak vyznělo.
Steckl otevřel složku a četl.
“Porušení zákazu nočního vycházení, šíření zakázaných tiskovin a přechovávání palné zbraně. “ Zaklapl desky a dodal: “Každý z těchto zločinů se trestá smrtí.”
“Za vše jen smrt,” řekla žena a rozplakala se.
“Před válkou jste učila na gymnáziu, jaké předměty?” zeptal se kapitán.
“Český jazyk a dějepis.”
“Výborně paní učitelko, znáte dějiny, nemusím vám tedy ospravedlňovat právo dobyvatelů na pořádek v zabraném území.”
“Co bude s mým synem?”
“Po výslechu bude obviněn a o jeho osudu rozhodne lidový soud.”
“Takže smrt.”
“To je možné. Je tu však jedna okolnost paní učitelko. Váš syn nechce být rozumný a to pro něj není dobré. Je zarputilý a nespolupracuje a to mu u soudu nepřidá.”
Žena si otřela vlhké oči.
“Je tvrdá palice, to má po otci.”
“Možná, ale my máme své metody. Nakonec promluví každý, je to jen otázka času.”
“Prosím, vraťte mi syna, nebo mě zastřelte s ním.”
“Ale paní učitelko,” povídá pobaveně Kapitán Ludwig. Zapálí si cigaretu a opře se o kraj stolu.
“My zde nevykonáváme rozsudky, pouze sepisujeme zprávy. Jsme policie.”
“Je tu všude cítit smrt,” řekne žena a s odporem se rozhlédne po místnosti.
“To ten chlad paní učitelko. Jsme v podzemí.”
“Můj syn nepromluví.”
“Všichni nakonec promluví.”
“Víte, já ho znám, on by raději zemřel, než se podvolil.”
Kapitán hledí na plačící ženu.
“Váš syn má jedinou možnost. Promluvit, podepsat protokol a čekat na rozsudek soudu.”
“Prosím vraťte mi ho. Řeknu vám vše, co vím.”
“Jména?”
“Ano.”
“Jména a adresy?”
“Ano. Prosím, vraťte mi syna a já vám vše povím.”
Kapitán mrkl na Steckla.
“Přiveďte písařku. A dejte přinést kávu.”
Kapitán Ludwig si mne bradu a při pohledu na zlomenou ženu nemůže odolat otázce.
“Ty jména, co mi teď řeknete, víte, co je čeká?”
“Ano.”
“A přesto?”
“Ano.”
Ozvalo se zaklepání.
“Vstupte.”
Kapitán Ludwig zkontroloval obsah aktovky, zaklapl ji a zamkl.
“Pustil jste je. Matku i toho syna,” promluvil Steckl.
“Ovšem.”
“Proč?”
Kapitán se pousmál.
“Byl to obchod, za ta jména.”
“Soud by je odsoudil oba.”
“To určitě, ale vy to nechápete, Steckle. Řekla nám vše. Zradila známé, přátelé a příbuzné. Všechny do jednoho je poslala na smrt, výměnou za jeden jediný život. Zaprodala duši, aby její syn přežil. Ten mladík byl odvážný a raději by zemřel, než aby mluvil. Jenže má matku, která miluje slepou láskou, jak jen matky mohou.”
Kapitán Ludwig sevřel aktovku, vyhrnul límec přes krk a vykročil spěšně chodbou pryč. Toužil být z dosahu studeného rybího pohledu a vrásčité tváře.
Před bývalým bankovním palácem čekal černý vůz. Patrola sklapla holínky a kapitán Ludwig seběhl schody a nastoupil. Na město se snášel závoj noci. Vůz vyrazil a ve stejném okamžiku začala v desítkách domů razie. Jako ozvěna se nesl ulicemi hluk rozrážených dveří, povely, střelba a dětský pláč.
Nekončící výslechy, v nichž se střídají slova, prosby a výkřiky. Utrpení a potoky krve, to vždy byl a je pevně daný vzorec dobyvatelů.
Kapitán Ludwig míjel kóje rozeseté po stranách chodby, na jejímž konci čekal suchý chlapík s vrásčitým obličejem. Steckl. Věrný, i když se šarže střídají a velí plukovník nebo kapitán, on je vždy připraven. Jako dnes. Stojí nehybně, složky v podpaží a mžourá do šera. Má zkažené oči a mohl by nosit brýle, ale věří, že je to projev slabosti. Žárovka bliká a kreslí po zdi vlnící se stín.
“Tak co Steckle, už mluví?”
“Ne pane,” Steckl skousl průhledné rty. “Wolf a Heinrich se na něm střídali celou noc. Teď je u něj doktor.”
Kapitán si prohlíží bledou tvář pobočníka. Na mysl mu vytane gymnazijní vzpomínka o nedospělém stádiu brouka. Ponrava, bílá larva s kusadly a třemi páry nohou, jež žije pod zemí a živí se vším, co najde.
“Je tu jeho matka,” promluví rychle pobočník. Pohled je mu nepříjemný. “Zatím jsme ji dali do biografu,” dodá.
“Výborně,” usměje se kapitán.“
Výslechová místnost páchne potem a žlučí. Wolf sedí znaveně na židli, jen v tílku a kalhotách. Potahuje z cigarety, kterou drží mezi rozbitými klouby, oddychuje a tupě hledí před sebe.
Druhý do party je Heinrich, bývalý řezník z Hamburku. Na jatkách přes den porcoval hovězí kusy a v noci vykládal lodě v přístavu. S Wolfem tvoří sehranou dvojici vyšetřovatelů, kdy jeden je zlý a druhý rovněž. Jejich velké kulaté hlavy jsou typickým příkladem toho, že velikost a obvod lebky není zárukou inteligence, jaká by se, podle jistých vědeckých zkoumání, očekávala.
Na stole leží uzenky, chléb a pivo.
Na podlaze leží kluk v polévce z krve, moči a zvratků. Je v bezvědomí.
Doktor se sklání nad tělem a sčítá škody. Chlapec strávil několik hodin na houpačce. Houpačka je středověký mučící systém, kdy je tělo vytaženo za ruce ke stropu, které jsou ovšem spoutané za zády a bolest vzniká pouhým působením tělesné váhy a gravitace.
Výsledkem je fatální poškození ramenních kloubů.
Doktor vrhl zlostný pohled směrem k pohůnkům, ale v jejich očích nebylo nic. Z bití se stala práce a z práce rutina. Heinrich si přihnul piva.
Doktor prohmatal hrudník, žebro je zlomené a nebezpečně se kroutí dovnitř. Může se jen
modlit, aby nepropíchlo plíci.“Zvířata,” sykne česky mezi zuby a odvrátí pohled od krvavé kaše v rozkroku.
“Was?” Heinrich popošel a stojí těsně nad ním.
“Her Steckl.” Řekne doktor a rovná se v zádech. Prsty se mu třesou, když si zapaluje cigaretu.
Za minutu je pacholek zpátky i s pobočníkem.
“Mluvte doktore.”
“Je v bezvědomí. Vykloubená ramena a tak deset vyražených a zlomených zubů. Pak jsou tu žebra, jsou pohmožděná, ale jedno je ošklivě prasklé a vpadlé dovnitř, vypadá to na poškozenou plíci. Můžu mu dát injekci morfia, ale víc asi stejně nevydrží.”
“O tom rozhodujeme my, jestli vydrží.” Šklebí se Steckl.
Doktor pokrčí lhostejně rameny.
“Jestli umíte oživovat mrtvoly.”
“Dejte mu tu injekci a zmizte,” zavrčí Steckl.
Pacholci lijí z kbelíků vodu na bezvládné tělo. Chlapec se snaží prohlédnout, ale vidí jen tmu. Má tak opuchlé oči, že jsou otokem úplně zavřené.
“Vstávej.” Něco ho kopne do boku.
“No tak, vstávej,” slyší odněkud z dálky. Další kopanec.
Kluk slyší jen na levé ucho.
“Maminko,” blouzní “neplačte, už to nebolí. Nic mě nebolí.“
Vše se kolem točí, celý prostor zřídnul. Myšlenky, noc i den, bolest i kamarádi, vše splynulo v jedno. Má pocit, že je uprostřed ledového rybníka.
“Maminko, nebojte se,” mluví z horečky. “Vy víte přece, jak umím plavat. Doplavu na břeh a usnu v trávě. Moc se mi chce spát.”
“No tak kluku, probuď se…” slyší v levém uchu, v pravém mu píská. Nějaký řemínek mu svírá ruku nad loktem, cítí tlak, i jak povoluje a pak ta horkost, běží mu tělem a bubnuje až ve spáncích. Mezírkou oteklých víček vidí muže s brýlemi.
“Hodinu by měl vydržet,” říká, zaklapne brašnu a odchází.
Jazykem přejíždí ostré výčnělky zlomených zubů. Přemýšlí, jestli by s těmi pahýlky mohl překousat jazyk a zadusit se vlastní krví. Byla by to zbabělost?
Silné ruce ho táhnou a hodí na kavalec. Někdo mu zafuní do tváře. Z dechu je cítit vepřové maso a pivní kvasnice. Tělem mu škubne, chce zvracet, ale žaludek je prázdný, tak jen polkne sliny a čelo se orosí pruhem ledově studených krůpějí. Až po chvíli mu dojde, že dostal úder do břicha. Vše začalo nanovo.
Kapitán Ludwig si otřel rty látkovým ubrouskem. Právě dosnídal a vypil šálek kávy.
“Steckle?” zavolal.
Pobočník přišel hned, jako by se plížil za dveřmi.
“Ten kluk Steckle, jak je na tom?”
“Nepromluvil a doktor se zapřísáhl, že další výslech nepřežije.”
“Dobře. Zkusíme to jinak. Přiveďte tu ženu.“
Žena s dlouhými spletenými vlasy sedi na lavici a hledí před sebe. Všichni koukají na oprýskanou zeď. Postavy vedle, za, i před. Někdo je nahý, chvěje se, ale všichni mají společný strach se pohnout. Kdosi promluví a dostane ránu obuškem. Horko v žilách stoupá i přes průvan, který se obtáčí kolem kotníků.
A pak kroky. Přísné a vojenské. Drsné ruce ji strhnou a vláčí chodbami. Žena těžce dýchá. V hrdle a na prsou se usadil svíravý pocit, že vše živé a potřebné, děti, ptáci, květiny, to vše je jen marnost a dokonce možná bláznivý výplod hloupé lidské fantazie. Další smýknutí na tvrdou dřevěnou židli. Někdo ji podá plechový šálek s vodou. Pije pomalu.
“Víte dobře, kde jste madam?”
“Ano,” odpoví.
“Víte, proč jste tady?”
“Ano.”
“Domníváte se, že váš syn je nevinný?”
“Ne.”
“Ne?”
“Jistě něco provedl, ale není těžké se v dnešní době zaplést. Ty vaše nařízení a zákony.”
Steckl udělal krok vpřed, ale kapitán ho zadržel.
“Kuráž v těchto místnostech se nevyplácí,” povídá.
Žena pohodí vlasy. Neměla v úmyslu předvádět vzdor, přesto to tak vyznělo.
Steckl otevřel složku a četl.
“Porušení zákazu nočního vycházení, šíření zakázaných tiskovin a přechovávání palné zbraně. “ Zaklapl desky a dodal: “Každý z těchto zločinů se trestá smrtí.”
“Za vše jen smrt,” řekla žena a rozplakala se.
“Před válkou jste učila na gymnáziu, jaké předměty?” zeptal se kapitán.
“Český jazyk a dějepis.”
“Výborně paní učitelko, znáte dějiny, nemusím vám tedy ospravedlňovat právo dobyvatelů na pořádek v zabraném území.”
“Co bude s mým synem?”
“Po výslechu bude obviněn a o jeho osudu rozhodne lidový soud.”
“Takže smrt.”
“To je možné. Je tu však jedna okolnost paní učitelko. Váš syn nechce být rozumný a to pro něj není dobré. Je zarputilý a nespolupracuje a to mu u soudu nepřidá.”
Žena si otřela vlhké oči.
“Je tvrdá palice, to má po otci.”
“Možná, ale my máme své metody. Nakonec promluví každý, je to jen otázka času.”
“Prosím, vraťte mi syna, nebo mě zastřelte s ním.”
“Ale paní učitelko,” povídá pobaveně Kapitán Ludwig. Zapálí si cigaretu a opře se o kraj stolu.
“My zde nevykonáváme rozsudky, pouze sepisujeme zprávy. Jsme policie.”
“Je tu všude cítit smrt,” řekne žena a s odporem se rozhlédne po místnosti.
“To ten chlad paní učitelko. Jsme v podzemí.”
“Můj syn nepromluví.”
“Všichni nakonec promluví.”
“Víte, já ho znám, on by raději zemřel, než se podvolil.”
Kapitán hledí na plačící ženu.
“Váš syn má jedinou možnost. Promluvit, podepsat protokol a čekat na rozsudek soudu.”
“Prosím vraťte mi ho. Řeknu vám vše, co vím.”
“Jména?”
“Ano.”
“Jména a adresy?”
“Ano. Prosím, vraťte mi syna a já vám vše povím.”
Kapitán mrkl na Steckla.
“Přiveďte písařku. A dejte přinést kávu.”
Kapitán Ludwig si mne bradu a při pohledu na zlomenou ženu nemůže odolat otázce.
“Ty jména, co mi teď řeknete, víte, co je čeká?”
“Ano.”
“A přesto?”
“Ano.”
Ozvalo se zaklepání.
“Vstupte.”
Kapitán Ludwig zkontroloval obsah aktovky, zaklapl ji a zamkl.
“Pustil jste je. Matku i toho syna,” promluvil Steckl.
“Ovšem.”
“Proč?”
Kapitán se pousmál.
“Byl to obchod, za ta jména.”
“Soud by je odsoudil oba.”
“To určitě, ale vy to nechápete, Steckle. Řekla nám vše. Zradila známé, přátelé a příbuzné. Všechny do jednoho je poslala na smrt, výměnou za jeden jediný život. Zaprodala duši, aby její syn přežil. Ten mladík byl odvážný a raději by zemřel, než aby mluvil. Jenže má matku, která miluje slepou láskou, jak jen matky mohou.”
Kapitán Ludwig sevřel aktovku, vyhrnul límec přes krk a vykročil spěšně chodbou pryč. Toužil být z dosahu studeného rybího pohledu a vrásčité tváře.
Před bývalým bankovním palácem čekal černý vůz. Patrola sklapla holínky a kapitán Ludwig seběhl schody a nastoupil. Na město se snášel závoj noci. Vůz vyrazil a ve stejném okamžiku začala v desítkách domů razie. Jako ozvěna se nesl ulicemi hluk rozrážených dveří, povely, střelba a dětský pláč.
 |
| Monumentální novoklasicistickou budovu postavil pražský bankéř a vrchní finanční rada dr. Julius Petschek pro potřeby své banky v letech 1923 -1929. Budovu ihned po nacistické okupaci v r. 1939 zabralo gestapo. Zde byly vyslýchány a mučeny tisíce českých vlastenců. V suterénu budovy, která dnes slouží potřebám Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, byl krátce po válce zřízen památník. |
