Bože tu je lidí! Zatahuji břicho, Soňa drž to. Jsi štíhlá, krásná, usmívej se. Teď ten pravý ďulíček, koketně špulím pusu.
Doprčic! Posranej schod! Padám na všechny čtyři a brzdím očima! Hlavně ať do rudých kytiček na koberci neotisknu svůj obličej a hvězdné třpytky.
Polykám zadržený dech, zatahuji oči, zatahuji břicho a vytahuji prsa, hluboce se nadechuji. Zvedám hlavu, všichni na mě koukají. To nic, úsměv, Soňa, ďulíček, to se stává a jdu jakoby nic a periferně pozoruji další nástrahy podlahy.
