Ema. Myslím na ni už čtrnáct dnů. Přes den furt. I v noci ve snech, samozřejmě. Jak jinak?
V reálu jsem jí ještě nedal ani pusu. Mluvím docela plynule, ale před ní koktám. Mám traumatizované hlasivky. Aby ne. Má plápolavě slámové vlasy. A oči, já vlastně nevím, jakou barvu mají její oči. Jak se do nich mám podívat, uhnu těma svýma. Blbý, co? Ale tak to prostě je. Ale figuru má, ty bláho, samá křivka. Nechci se jí nějakým nevhodným slovem dotknout, ale přitom bych se jí chtěl dotýkat, až to bolí. Ale dneska jsem to zlomil. Na férovku jsem jí řekl po hodině o přestávce, že bych jí moc rád něco zásadního vyjevil. Soukromě, mezi čtyřma očima. Prý, tak jo. Ale až zítra. To jede domů ze školy vlakem, čtverkou. Čtverka, to jako ten vlak, stojí u nástupiště už ve tři. Tak ať jsem tam. Bude tam. V couráku. Prý tam nikdy nikdo před třičtvrtě na čtyři není. Ideální soukromí. Jupí!
Ona ví, co jí chci. Ví! Přece není blbá. Emo, moje milovaná Emo, honí se mi jako kolovrátek od té chvíle hlavou.
Formuluji si v hlavě věty. Co jí řeknu hned, co po tom (jen troufale sním po čem) a jak ji budu držet v náručí a líbat a líbat a hladit a… Kurňa, už aby bylo zítra.
Na intru usínám s myšlenkou jen na ni.
Jsou tři odpoledne, ale naštěstí jsem u dveří couráku včas. Jsem dochvilný.
Vagon vypadá pustě. Nikde nikdo.
„Emo!?“
„Háááj,“ ozvalo se ze čtverky v rohu. Není to ahoj a není to ani Emin hlas. Jdu za ním. Páni! Jak je tohle možný? Emin kukuč se náhle z hlavy vytratil. A komu by ne? V prázdném kupé na mě čeká Marilyn Monroe. Zrovna v sobotu jsme byli v kině na „Někdo to rád horké“ a teď tu sedí, a dokonce má i ty podvazky s ukrytou placaticí. A mimo ty šle na stehna má jen spodní prádlo. Špulí jahodové rty, a i když se v tom vůbec nevyznám, myslím, že instinktivně vím, co naznačuje. Ani mluvit nemusí, stejně bych jí nerozuměl. Ale vzdychá krásně, to teda jo.
„Budíček! Hoši, vstáváme!“ Ježíš, už zase má službu vychouška Buriánková. To zas bude hned od rána buzerace.
„A pohyb! Ne, že se budete v koupelně flákat. No, bez poznámek, známe se!“
Já budu muset dát hygieně trošku víc, tak spěchám. Po chvíli se vracím na pokoj. Buriánková stojí u mé postele, přikrývka je odhrnutá a…
„Válku Válku, tys měl sny, že jo? Ale převlíká se až za týden, tak co s tím uděláš?“
Kráva blbá! To si mohla odpustit. Zrudl jsem studem. To teda bylo rande…
Už chápu, vražedné touhy hned po ránu.
Na intru usínám s myšlenkou jen na ni.
Jsou tři odpoledne, ale naštěstí jsem u dveří couráku včas. Jsem dochvilný.
Vagon vypadá pustě. Nikde nikdo.
„Emo!?“
„Háááj,“ ozvalo se ze čtverky v rohu. Není to ahoj a není to ani Emin hlas. Jdu za ním. Páni! Jak je tohle možný? Emin kukuč se náhle z hlavy vytratil. A komu by ne? V prázdném kupé na mě čeká Marilyn Monroe. Zrovna v sobotu jsme byli v kině na „Někdo to rád horké“ a teď tu sedí, a dokonce má i ty podvazky s ukrytou placaticí. A mimo ty šle na stehna má jen spodní prádlo. Špulí jahodové rty, a i když se v tom vůbec nevyznám, myslím, že instinktivně vím, co naznačuje. Ani mluvit nemusí, stejně bych jí nerozuměl. Ale vzdychá krásně, to teda jo.
„Budíček! Hoši, vstáváme!“ Ježíš, už zase má službu vychouška Buriánková. To zas bude hned od rána buzerace.
„A pohyb! Ne, že se budete v koupelně flákat. No, bez poznámek, známe se!“
Já budu muset dát hygieně trošku víc, tak spěchám. Po chvíli se vracím na pokoj. Buriánková stojí u mé postele, přikrývka je odhrnutá a…
„Válku Válku, tys měl sny, že jo? Ale převlíká se až za týden, tak co s tím uděláš?“
Kráva blbá! To si mohla odpustit. Zrudl jsem studem. To teda bylo rande…
Už chápu, vražedné touhy hned po ránu.
