Zavrtím hlavou.
“Počkej, je pátek, jde se do hospody.”
“Dnes nemůžu, něco mám,” snažím se uhnout před pohledem kolegy. “Mám rande,“ dodám pak a připadám si jako školák, který přiznal poznámku v žákovské knížce.
Kolega se zhoupne v židli a rozhodí ruce do stran.
“To je jiná,” povídá. “Máš amnestii, ale ať to stojí za to,” naznačuje posunky, co myslí.
Dělám, že nevidím, i když si uvnitř zřejmě přeju to samé.
Ale pochybuju. Ona je totiž jiná.
Místo do hospody na pár piv, se těším na večerní koncert vážné hudby. Tuto maličkost raději kolegovi zamlčím.
Dirigent mávne taktovkou... a já mám pocit, jako bych dostal pohlavek. Tóny mě dusí a já děkuji za tmu, ve které nejsou vidět moje slzy.
Pamatuji si skladbu a okamžik, kdy jsem ji slyšel naposledy. Hloupě se vymluvím na toaletu a prchám.
Otevírám dveře oblíbeného podniku a kolega mě vítá vesele, ale zároveň vyčítavě: “Chlape, musíš jít dál, vždyť to bude už rok.”
 |
| Mozartův rukopis Requiem („Dies irae“) |
Původní text:
“Tak večer v šest.”
Nesouhlasně zavrtím hlavou.
“Počkej je pátek, jde se do hospody.”
“Dnes nemůžu, něco mám.” Snažím se uhnout před pohledem kolegy.
“Mám rande, “ řeknu a připadám si jako školák, který přiznal poznámku v žákovské knížce.
Kolega se zhoupne v židli a rozhodí ruce do stran.
“To je jiná,” povídá. “Máš amnestii, ale ať to stojí za to,” dodá a naznačuje posunky co myslí.
Dělám, že nevidím i když si uvnitř zřejmě přeji to samé. Pochybuji.
Ona je totiž jiná. Místo do hospody na pár piv, se těším na večerní koncert vážné hudby.
Tuto maličkost raději kolegovi zamlčím.
Večer je tu a my usedáme do lóže divadla. Jsme sami a máme soukromí. Srdce mi bije vzrušením. Dirigent mávne taktovkou a já mám pocit, jako bych dostal děsně velký pohlavek. Tóny mě dusí a já děkuji za tmu, v které nejsou vidět moje slzy.
Hloupě se vymluvím na toaletu a prchám.
Pamatuji si skladbu a okamžik, kdy jsem ji slyšel naposledy.
Otevírám dveře oblíbeného podniku a kolega mě vítá vesele, ale zároveň vyčítavě.
“Chlape, musíš jít dál, vždyť to bude už rok.”
Nesouhlasně zavrtím hlavou.
“Počkej je pátek, jde se do hospody.”
“Dnes nemůžu, něco mám.” Snažím se uhnout před pohledem kolegy.
“Mám rande, “ řeknu a připadám si jako školák, který přiznal poznámku v žákovské knížce.
Kolega se zhoupne v židli a rozhodí ruce do stran.
“To je jiná,” povídá. “Máš amnestii, ale ať to stojí za to,” dodá a naznačuje posunky co myslí.
Dělám, že nevidím i když si uvnitř zřejmě přeji to samé. Pochybuji.
Ona je totiž jiná. Místo do hospody na pár piv, se těším na večerní koncert vážné hudby.
Tuto maličkost raději kolegovi zamlčím.
Večer je tu a my usedáme do lóže divadla. Jsme sami a máme soukromí. Srdce mi bije vzrušením. Dirigent mávne taktovkou a já mám pocit, jako bych dostal děsně velký pohlavek. Tóny mě dusí a já děkuji za tmu, v které nejsou vidět moje slzy.
Hloupě se vymluvím na toaletu a prchám.
Pamatuji si skladbu a okamžik, kdy jsem ji slyšel naposledy.
Otevírám dveře oblíbeného podniku a kolega mě vítá vesele, ale zároveň vyčítavě.
“Chlape, musíš jít dál, vždyť to bude už rok.”
