Sen - napsala Bára Ponešová

Daniel Landa - Sen

„Bože můj, Bože můj, aspoň jednou při mě stůj...“ hulákám spolu s Landou. 

Staňa mi podává panáka: „Měl bys při mně stát – kurva, měj mě rád…“ 

Exnem dalšího ferneta. A pak pivo. A řveme oba z plných plic. Spíš než zpěv to ale připomíná ryk zraněnýho zvířete, který bojuje o život. Který muselo snášet facky svýho nevlastního fotra. Který se toulalo raději po ulici, než aby vidělo věčně nalitou matku. Který živořilo ve škole za krutýho posměchu chytřejších spolužáků. Který kradlo svačiny, protože mělo hlad, ale ne ten fyzickej, hlad po pozornosti a přijetí.
Po koncertě se suneme ven. Staňa vrávorá, ale oči se mu lesknou: „Cejtíš to? Cejtíš tu sílu? Celej svět s tebou může vyjebat, ale nás nezloměj, rozumíš? Kámo, svět je sakra zlej a proto ti říkám: Pal první, nebo tě sejme...“
Na parkovišti pak narazíme na dva čmoudy. Leknutím upustí určitě čórnutý autorádio na zem. Náš čas nastal.

Zadání:  

Napište v ich-formě minipříběh očima někoho, kdo je vám cizí a těžko pochopitelný...