„Tak co třeba ty, Štěpáne?“ řekne babizna, která je ve školství snad už sto let, a ukáže na mě ukazovákem. Kéž bych na ni taky mohl jeden z prstů vystrčit.
„Co?“ zabručím a zkřížím si ruce před hrudí.
„Víš, jak bys přeložil tuhle větu?“
Ta babka má fakt nervy. Zamžourám na tabuli, kde jsou načmáraná slova, který jsem snad v životě neviděl. Pomalu se podívám, jakou učebnici mají ostatní spolužáci na lavici, abych zjistil, co je vlastně za hodinu.
„Netušim,“ odpovím.
„Netušim,“ odpovím.
Učitelka na mě začne něco vyřvávat, ale to už ji dávno neposlouchám. V myšlenkách se vracím k fotbalu. V tom jsem totiž fakt dobrej. Skoro bych se nebál říct, že jsem prvotřídní hráč. Táta tvrdí, že jsem Lionel Messi svýho ročníku. No… rozhodně mu to rozmlouvat nebudu.
Spolužák, který vedle mě sedí, mě pod lavicí kopne do nohy. Prudce se na něj otočím, ale než ho stihnu uvalit nadávkama, všimnu si, že se mnou ta stará bába ještě pořád mluví. Nevzrušeně zvednu obočí. „No?“
„Dáváš ty vůbec pozor?! To si jako myslíš, že jsem tu pro srandu králíkům?“ rozječí se, evidentně spokojená sama se sebou.
Nenamáhám se odpovědět. Přehodím si tašku přes rameno a několika kroky vyjdu ven ze třídy. Samozřejmě za sebou pořádně prásknu dveřmi. Než abych tady seděl, to radši budu fotbalista popelář.
Spolužák, který vedle mě sedí, mě pod lavicí kopne do nohy. Prudce se na něj otočím, ale než ho stihnu uvalit nadávkama, všimnu si, že se mnou ta stará bába ještě pořád mluví. Nevzrušeně zvednu obočí. „No?“
„Dáváš ty vůbec pozor?! To si jako myslíš, že jsem tu pro srandu králíkům?“ rozječí se, evidentně spokojená sama se sebou.
Nenamáhám se odpovědět. Přehodím si tašku přes rameno a několika kroky vyjdu ven ze třídy. Samozřejmě za sebou pořádně prásknu dveřmi. Než abych tady seděl, to radši budu fotbalista popelář.
