Vlastně už hodně dlouho přemýšlím, proč mě dávno nevyhodila někam do smetí a nezaklapla za mnou víko. Nebo proč mě aspoň někam neuložila, někam na dno hodně hluboké zásuvky. To by mi k ní sedělo nejlépe.
Jenomže ona, sotva přijde z práce, uvaří si čaj, nasype na talířek pár sušenek, a pak už jen sedí shrbená u stolu a zírá skoro bez pohnutí do monitoru počítače. Fakticky jí nevadí to protivné blikající modravé světlo? Za oknem už je dávno tma, postel na dohled, ale s ní to ani nehne. Když skoro nad ránem usíná, mám pocit, že tak činí v naprostém rozporu se svou vůlí. Koho tím trestá? Mě? Sebe? Připadá mi jako malé, trucovité a úplně nezralé děcko, která nedokáže zapomenout, že mu kdysi sebrali jeho milovanou hračku.Vlastně ale taková byla vždycky. Pořád něčemu vzdorovala, s někým bojovala, s ničím nikdy nebyla spokojená. Ať jsi dostala cokoli, všechno jí bylo málo.
Bývala docela pěkná. Vlasy jako větrem rozvlněné obilí, v očích jí plála neuhasitelná jiskra. Ještě teď si dokážu vybavit vzrušení, které jsem v její blízkosti pociťoval a které dokázala s takovou fantazií báječně sytit. Jenomže jako uměla poskytovat rozkoš a ukájet moji tělesnou touhu, stejně spolehlivě svými rozmary, žárlivými výstupy, neuchopitelnými náladami a neustálým podezíráním ve mně postupně ubíjela všechny city. Miloval jsem ji! Vážně. Jenže ona tomu nikdy nevěřila. V okamžiku, kdy jsem pochopil, že sice miluje, ale jen sebe, musel jsem odejít! Prostě musel. A ona? Nezapomenu, jak tenkrát vítězoslavně za mnou zabouchla dveře, a ještě z okna volala: „Nikdy, rozumíš, nikdy se nevracej!“
Proč proboha teda stále má na poličce naši společnou fotografii?! Aby jí připomínala, že byly chvíle, kdy i ona dokázala být šťastná? Aby jí připomínala, že byla mladá a krásná? Žádoucí a obletovaná? Nevím, jestli je schopna vidět to, co den, co den, vidím z té poličky já. Stárne. Pomalu, ale nezadržitelně. Jiskra v očích jí dávno vyhasla. Zlato v jejích vlasech nahradily šediny. V obličeji se jí prohlubují vrásky a pod očima se zvětšují a tmavnou nehezké kruhy. Ví to vůbec?
Proč se noc, co noc, hrbí u počítače? Co v něm hledá? Elixír mládí. Ztracené štěstí? Novou a velkou lásku? Nebo chce jen světu ukázat, a zřejmě nejvíc asi mně, protože proč by jinak ještě nevyhodila naši společnou fotku, jak moc jí bylo ublíženo, jak hrozně jí svět ukřivdil?
Má, co opravdu chtěla? Je teď konečně spokojená?
