Malá postava si ze všech sil razila cestu směrem ke kapitule. Na chvíli se zastavila, otřela si rukávem nos a popotáhla. Zima se přihlásila nezvykle brzy. Vločky se tiše snášely k zemi a sníh křupal pod nohama. Bylo ho tolik, že se celá Praha ztratila pod tou ohromnou bílou peřinou. Kapitulní školu na kopci nedaleko svatojiřského kláštera prozrazovala jen dvě okna, ve kterých hořely svíčky. Vypadaly jako oči sněžného draka.
Už jdu stejně pozdě, mihlo se jí hlavou, Vít se bude zlobit. Začalo foukat. Vločky změnily tempo svého tance, snažily se dostat do každé škvírky jejího chatrného oblečení a za chvíli jich měla plné oči i pusu. Takhle nějak se musel cítit svatý Jiří, když bojoval s drakem, otřásla se a přidala do kroku. Konečně byla u dveří. Zkřehlýma rukama vzala za klepadlo a zabouchala.„To je dost, že jdeš, Štěpáne, všichni na tebe čekají,“ otevřel dveře starý Konrád. „Vypadáš jako sněhulák,“ začal z něj ometat sníh. Teprve za dveřmi se z drobné postavy vyloupl rozcuchaný kluk.
„Děkuju,“ špitnul hlasem, který klidně mohl patřit dívce.
„Přijdu si tě poslechnout, ty andělíčku,“ štípnul ho Konrád do tváře. „Dneska je tu i kanovník Matěj a bude vybírat zpěváky na korunovační slavnost nového krále,“ prozrazoval.
„Už máme zase nového krále?“ rozesmál se Štěpán. „To už je třetí za poslední dva roky, tak snad nám vydrží trochu dýl.“
Konrád se pokřižoval: „Dávej si kluku pozor, aby tě Bůh nepotrestal za tu prostořekost. Stěny mají uši, pamatuj si to. Králové jsou zástupcem Boha na zemi, není radno si s nimi zahrávat. A s Habsburky už vůbec ne,“ zatvářil se Konrád znepokojeně.
Štěpán se na něj zvědavě zadíval, takhle ho neznal. Když ale za chvíli stál na kůru, už na to nemyslel. Hudba ho odnášela do jiného světa, kde i on byl někým jiným. Dnes zpíval skutečně jako anděl a byl ze všech nejlepší.
Kanovník Matěj v první řadě se tvářil spokojeně, dokonce i sbormistr Vít ztratil svůj neustálý nasupený výraz. Štěpán se šťastně usmál. „Budu zpívat před králem,“ pomyslel si, „a možná …“ zasnil se.
Najednou si všiml Konráda, jak spěchá ke kanovníkovi a něco mu šeptá do ucha. Matěj se zakabonil a zdviženým prstem chlapce přivolal k sobě. Ve Štěpánovi hrklo, to nevěstilo nic dobrého. Pomalu se přišoural blíž. Matěj nic neřekl a jen mu pokynul, aby šel za ním. Chlapec se zoufale podíval na Konráda, jako by u něj hledal vysvětlení a pomoc. Ten pokrčil rameny a odvrátil tvář.
Mlčky došli do kanceláře klášterní kapituly, kde čekala vysoká štíhlá ženská postava. Otočila se a přísně se na Štěpána podívala. Hrklo v něm ještě víc: Abatyše Kunhuta, svatý Jiří, ochraňuj mě!
Přísně se na něj podívala: „Znáš to?“ ukázala na zpěvník položený na stole.
Přikývl a v krku měl knedlík. Co mě to jen napadlo... Ty hloupé malůvky! Bylo přece jasné, že to jednou musí prasknout.
Kunhuta teď pokynula Matějovi a zabodla prst do jednoho místa zpěvníku: „Otče.“
„Aldík je krásný jako andílek,“ četl nahlas a pohoršeně se otočil ke Štěpánovi: „To jsi byl ty?“
Ten s očima plných slz ani nezapíral a nešťastně přikývl. Kanovník se začal rozčileně omlouvat: „Ctěná abatyše, přísně ho potrestám. Vím, že jsem se vám osobně zaručil, že chorální zpěvník vrátíme do kláštera v pořádku. Napravím to a ten kluk si to odpyká, to mi věřte.“
„Nechte nás o samotě,“ přerušila ho Kunhuta. Chvíli si chlapce pozorně prohlížela a pak rázně prohlásila: „Kalhoty dolů.“
Štěpán poslechl, pevně stisknul rty, zavřel oči a po tvářích se mu koulely horké slzy. Věděl, že na královské korunovaci zpívat nebude.
Abatyše vzdychla a už mírnějším tónem řekla: „Oblékni se. Co tě to napadlo, vydávat se za kluka? To sis myslela, že se na to nepřijde?“
Štěpán, tedy vlastně Štěpánka, zoufale špitla: „Chtěla jsem se naučit číst a zpívat v kostele, a to mohou jen kluci.“
Pak bojovně zvedla bradu a vzdorovitě dodala: „To není spravedlivé, že my holky toho můžeme tak málo.“
Kunhuta se na ni dlouze a beze slov dívala. Moc dobře jí rozuměla. Byla sice princezna, dcera slavného krále Přemysla Otakara II., ale většinu jejího života jí vládli jiní. Ani princezny o svém životě nerozhodovaly, byly dobré jen k tomu, aby je výhodně provdali. To byl jejich úděl. Až klášter jí dal svobodu, postavení a moc, kterou ve světě mužů mít nemohla.
Drobná dívka, která před ní zkroušeně stála, sice neměla urozený původ a vypadala ztracená jako vrabčák, co vypadl z hnízda, ale měla v sobě víc kuráže než leckterý chlap, a to Kunhutě imponovalo.
„Mám pro tebe návrh. Nepotrestám tě, když vstoupíš k nám do kláštera. Jsi šikovná, krásně zpíváš, umíš dokonce číst i psát. Ta cesta není pro každou, je plná odříkání, budeš se muset hodně učit, ale ty máš silnou vůli. Jednou můžeš být abatyše jako já.“
Štěpánka se usmála skrze slzy a přikývla. Znělo jí to jako rajská hudba. Být abatyší je lepší než zpívat před králem přestrojená za kluka.
Podklady k zadání úkolu:
Nechte se inspirovat k příběhu o jeptišce, která je autorkou jedněch z nejstarších dochovaných česky psaných textů:
 |
| Svatojiřské přípisky |
 |
| Antifonář svatojiřský |
Berhel zoci[us] viti Scerni yaco Zmek
Lecctor vituz Necraſni Curbizin
Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé. Tet anjelík jmieše lokty, ptilík.
Berhel, socius Viti, černý jako zmek.
Lector Vitus nekrásný kurvy syn.
Rozhlasové Toulky českou minulostí - díl 109 - Tajemství jména Dalimil
Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit.
"Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší.
Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku.
O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života.
Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé."
(Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.)
A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn."
Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém...
 |
Chorální kniha svatojiřská z přelomu 13. a 14. století |
Nejstarší česky psané posměšné charakteristiky - tzv. svatojiřské přípisky
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
